Útěk před smrtí

4. ledna 2015 v 19:52 |  Téma týdne
Můj útěk před smrtí proběhl docela nedávno... Přesněji 1.5.2014, ten den jsme se s přítelem rozhodli strávit nějaké ty okamžiky v sedlech našich ořů. Bylo celkem teplo (16-18°C), měla jsem na sobě jen tričko. Poté, co jsme vyčistili koně, mi bylo opravdu vedro a spekulovala jsem, jestli si brát helmu nebo ne, nechtělo se mi pařit si hlavu, ale v dálce jsem tlumeně slyšela hřmění a i když vím, že můj kůň se takových zvuků neděsí, přesto mi něco říkalo, ať si helmu vemu. Přisuzovala jsem to tomu bouření a nakonec jsem si řekla "No pro jistotou..." a helmu jsem si vzala. Zabalila jsem si i mikinu, přece jen ještě není léto a v podvečer se rychle ochlazuje, tak aby mi nebyla zima.
Výjížďka probíhala klasicky jako vždy, ze začátku krokovka, pak klusem po loukách, pak po dlouhé rovné louce pomalým cvalem, prostě nádhera! Když jsme jeli na další louku, hřmění již bylo silnější a hnal se na nás deštivý mrak, rozhodli jsme se tedy vrátit. Otočili jsme to a vyrazili krokem zpět. Z louky jsme se vydali po asfaltce, která vede "odnikud nikam" mezi ohradami pro krávy, které lemoval drát (žádný viditelný ohradník). Balíkovi zničehož nic něco cvaklo v hlavě a rozhodl se, že půjde domů přes ohradu, protože je to přímá cesta. Začal se tlačit dopředu přímo na onen drát, který neviděl, když jsem ho chtěla otočit, použe stočil hlavu až k mé noze a bokem šel přímo k drátu a ještě se začal vztekat, chtěl se vzepnout na zadní. Když se mi ho podařilo otočit, začal do drátu couvat, podsazoval zadek a už sem cítila, že udělá svůj oblíbený kousek - otočka na zadních a vyrazit vpřed... Vykopla jsem nohy ze třmenů (jistota, již jsem zažila, jaké to je být tažená za koněm) a snažila jsem se ho vypobízet kupředu, ale on si stoupl na zadní a na zadních se otočil přímo do drátu, vytáhl hlavu a krk dopředu a chtěl se rozletět přímo do onoho drátu, resp. na louku směrem domů, drát neviděl. Chtěla jsem tedy z něho seskočit a stočit ho ze země za otěž, aby do drátu nevletěl a nezranil se o něj, protože je mi jasné, že takové zranění může být fatální. V levo byl drát, musela jsem tedy seskočit na pravou stranu (což je pro mě obtížné i z v klidu stojícího koně), zkrátka seskakovat z prava neumím, ale riskla jsem to. Samozřejmě i v této situaci mě mé pohybové schopnosti zklamaly a levá noha se mi zasekla za zadní rozsochu v místech pod kolenem či jak to napsat, prostě koleno ze zadu :D Místo, abych tedy z koně seskočila, visela jsem levou nohou o zadní rozsochu a pravou rukou v místě podpaždí jsem byla zaklesnutá za krk před přední rozsochou. Balík využil, že "nesedím" a rozletěl se po asfaltce směrem domů (naštěstí si rozmyslel cestu na louku, jinak by jsme v drátu skončili oba). Jak se rozeběhl, pravou nohu jsem měla už na zemi a levou jsem přes něj stále visela, zadní nohou mi šlápl na špičku mé pravé nohy, čímž mě stáhl pod sebe a jak jsem tak letěla, tak jsem dopadla v podstatě po zadu na ramena a hlavu. Byla to neskutečná šlupka, zadunělo mi v hlavě, cítila jsem tupou bolest a slyšela praskání helmy. Myslela jsem, že jsem se praštila do míst, kde už není helma, nějak mi v tu chvíli nedošlo, že zakrývá celé temeno hlavy. Hlava mě brněla a bolela v týlu, ale co mě nejvíc bolelo, byl malíček (matně si vzpomínám, že na levé ruce). Zatrhla jsem si nehet až do krve, byla to neskutečná bodavá bolest. Chytla jsem si malíček do dlaně, překulila jsem se ze zad do kleku na kolena a svinula jsem se, jako bych chtěla udělat kotoul, držela jsem si malíček a nadávala jsem. Pepa seskočil z Tabasca a letěl ke mě, v očích měl minimálně smrt, v tu chvíli jsem kousek od sebe viděla rozštíplé kolečko z helmy a první co mě napadlo bylo "super, helma v prdeli"... Měla jsem chuť Balíka minimálně zabít! Vstala jsem, klepala se mi kolena a zatočila se mi hlava, ale adrenalin byl silnější. Vyrazila jsem vpřed a zjistila jsem, že mám pérko na pravé noze vyzuté a chaps mám zastrčené v pérku, nechápala jsem, musela jsem to celé rozepnout a nasadit znova. Pospíchali jsme za Balíkem, byli jsme kousek od domova, jen jednu louku, ale bála jsem se, aby Balík nevlítl pod nějaké auto. Provoz na Veleni sice není velký, ale auta zde jezdí. Z louky vede cesta domů přes konečnou autobusovou zastávku a silnici, takže se klidně nějaká nehoda mohla stát. Vyrazili jsme po louce dolů k zastávce a viděla jsem, jak se dole na konci louky Balík poklidně pase. Když jsme byli zhruba v polovině kopce, Balík zvedl hlavu a vyrazil směrem k nám, u mě se zastavil s výrazem "Kde seš?". No tím si to trochu vylepšil a už jsem ho zabít nechtěla, každopádně jsem ho chtěla vzít opět nahoru a opět to s ním projet, aby si nezvykal, že si něco vymyslí a za odměnu půjde domů, ale adrenalin mě opouštěl a začla jsem se obávat, že by dělal daleko větší drie a v místech s dráty to není bezpečné, navíc začlo poprchávat. I tak jsem na něj chtěla nasednout, ale okamžitě začal tancovat, podsazovat zadek a připravovat se k divokému rozeběhnutí tryskem do pryč. Chytla jsem tedy otěže na kohoutku a on si okamžitě stoupl na zadní, ještě na mě málem přepadl. Rozhodla jsem se tedy, že mu nedám odměnu v podobě odsedlání a vypuštění do ohrady, ale že si ho vemu na chvíli na jízdárnu, aby prostě věděl, že si ničim nepomohl, spíš naopak. Vzala jsem ho tedy na jízdárnu, už začlo lít jako z konve, malíček mě pálil a začala mě bolet hlava, ale za žádnou cenu jsem nechtěla, aby mu to prošlo. Na jízdárně si ještě hned u vchodu dvakrát stoupl na zadní (již jsem na něm seděla), protože chápal, že mu to prošlo nahoře na louce, tak jsem ho nacválala na velkém kruhu nejprve na jednu ruku a poté i na druhou, asi bych ho ani nějak dlouho nemučila, ale on si ještě vymýšlel, že v zadním rohu jízdárny je něco koňožravého, takže jsem ho prostě nechala cválat, dokud si nepřestal vymýšlet.
Když jsem dojezdila, už opravdu lilo, byla jsem promočená a Balík taky. Ještě jsem ho s Pepou vysušila, hodila na něj odpocku a dala mu kýbl se žřádlem. Když žral, sedla jsem si na lavičku u stáje, hlava mě bolela, navíc se k tomu přidala bolest "za krkem" a malíček se také projevoval. Sundala jsem helmu a začla jí podrobněji zkoumat, přičemž jsem nadávala, že to kolečko opravit nepůjde a navíc by se helma po pádu neměla dál používat. Pepa také šňafal, protože mi jí koupil k Vánocům, stála kolem dvou tisíc a měla jsem jí na sobě tak 10x, možná ani to ne. Najednou jsem si všimla, že helma je prasklá, zaměřila jsem se na prasklinu a zjistila jsem, že je prostě ROZPŮLENÁ v týlu až do oblasti temene a pohromadě ji drží jen plastová "skořápka"! Byla jsem v šoku!!! V tu chvíli jsem si uvědomila, že ta helma splnila účel, kvůli kterému jsme ji koupili, ZACHRÁNILA MI ŽIVOT! Ukázala jsem to Pepovi a ten si patrně uvědomil to samé, protože i on vypadal, že je v šoku, přestal mluvit o zničené helmě a začal mluvit o záchraně mé hlavy. Ještě jsme spekulovali, zda mám pro jistotu jet do nemocnice nebo ne. Nakonec při cestě domů jsme se rozhodli, že sjedem na pohotovost, ať mě prohlédnou a pak hurá dom. Na pohotovost jsme přijeli kolem šesté hodiny, cca půl hodiny jsme čekali na chodbě, já oblečená v jezdeckém, špinavá a zmoklá. Když mě doktor zběžně vyšetřil, sestra mi odebrala krev a moč, následně mě poslali na RTG horní poloviny těla. Na RTG přede mnou byl jen jeden pacient a tak jsem šla celkem rychle na řadu. Nejšílenější bylo ze sebe sundavat to jezdecké oblečení - rajtky, chapsy, pérka... Byla jsem vděčná, že mám na sobě ucházející spodní prádlo a né nějaké bombarďáky a vytahanou podprdu, co většinou ke koním nosím :D Po RTG, kdy mě osvítili ze všech světových stran a úhlů, jsem běžela přes celou nemocnici zpět a čekala jsem další půl hodinu, než budu moci zpět do ordinace. Když jsem vešla dovnitř, doktor mi oznámil, že mám otok lebky, podvrtnutou krční páteř a mají z krve podezření na vnitřní krvácení (vysvětloval mi to doktorskou řečí, které nerozumím). Doporučil mi zůstat na pozorování do rána a já po chvíli souhlasila. Poslal mě ještě na SONO břišní dutiny a RTG plic. Pepa mě tam ještě vyprovodil a pak jel domů, už tam byl se mnou dvě hodiny. Po ultrazvuku jsem byla odvedena na pokoj, ve smradlavých jezdeckých hadrech. Doktor mi chtěl ještě dát ten límec na krk, ale nechtěla jsem ho. V deset večer přijel Pepa s věcma, tak jsem se mohla osprchovat a převléci :) První noc mi každou hodinu měřili tlak, v noci mi brali krev, pak i ráno. Ráno jsme měla teplotu. Vůbec jsem se nevyspala, protože mě bolelo celé tělo. Jak se vše rozleželo, připadala jsem si jak přejetá náklaďákem, nemohla jsem ležet na zádech, protože mě bolela hlava v týlu a když jsem ležela na boku, tak mě šíleně bolela krční páteř a záda... Vzhledem ke zvýšené teplotě mě nepustili domů a nechali mě tam další noc. Přes den mi přinesli jídlo - pět plátků jakési bagety, která se okamžitě rozplynula na jazyku a ani jsem nevěděla, že jsem jí jedla. K pití jen hořký čaj. Na to, že jsem naposledy jedla předešlý den oběd už jsem fakt umírala, ale prý je to jakási předoperační strava, pro jistotu, kdyby se potvrdilo vnitřní krvácení a museli mě vzít pod kudlu. V břiše sice nic nenašli, o to víc se obávali, že by to mohlo být někde v hlavě. Další den už ale vypadalo vše v poho, ráno mě ale doktor ještě nepustil, chtěl ještě znát výsledky krve, kterou mi odebírali kolem poledne. Už jsem tam umírala nudou, ale nakonec mě odpoledne po třetí hodině pustili domů. Měla jsem zůstat ještě 14 dní doma, ale řekněte, kdo by zůstal na neschopence, když potřebuje peníze na chod domácnosti, rodiny, koní apod., takže jsem šla hned v pondělí do práce. Rozlámaná, ale funkční :D
Každopádně jsem si uvědomila, že nemít tu helmu, vůbec bych tu už nemusela být nebo bych skončila s dost ošklivým úrazem hlavy. Nejenom doktor mi řekl, že mi helma zachránila život. A proto, už nikdy bez helmy! Ani v hale, kde je měkko a pád téměř nehrozí...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ronnie Ronnie | 4. ledna 2015 v 20:51 | Reagovat

Teda měla si vážně štěstí! Snad se ti nic podobného už nestane :)
Já prožila pád na hlavu na kolečkových bruslích, kdy jsem se rozjela z mírného kopce a narazila do sousedovic auta. Samozřejmě jsem sjela pod vlečku a hlavou jsem třískla přímo o beton. Naštěstí jsem si vzala helmu a neházela jsem machra bez ní. Díkybohu za ni!

2 Šárka Šárka | Web | 5. ledna 2015 v 9:16 | Reagovat

Přesně, bez helmy už ani na kolo, ani na brusle, ani na koně :) Člověk to podceňuje, dokud se opravdu něco nestane...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.