Moje milované kočky

12. ledna 2015 v 23:38 |  Já - autorka blogu
Od malička miluji kočky, dokonce jsem je zbožňovala dřív, než koně. Vyrůstala jsem na vesnici a už od školkového věku jsem byla "kočičí máma", vždy jsem vystopovala právě narozená koťata, když je nikdo nemohl v celém kravíně najít, chodila jsem s kočkou na čerstvě nadojené mléko do kbelíku... Pamatuji si první dvě kočky, které byly mou součástí. První byl černobílý kocour Filip, který jednoho dne porodil koťata Smějící se a druhá byla stará mourovatá kočka Micka. Od té doby, co obě umřely, jsme měly hodně koček, resp. vždy k nám nějaké kočky přišly a zase odešly. Když mi bylo 16, přivezla jsem si domů černého kocoura Matýska a bílo-mourovatou kočku Mícu, to byly první kočky, které jsem měla doma.
Tehdy jsem bydlela na vesnici na baráku, takže kočky mohly ven i být doma, Matýsek se narodil 20.10.2006 a žije do dnes, jen se přestěhoval od mého táty k sousedce.
O Mícu jsem přišla zhurba po půl roce, jak to občas na vesnici bývá (auta; cizí psi; turisti, co kočku odvezou...).

V roce 2008 jsme ale našli u silnice polomrtvé cca 9 měsíční kotě, vzali jsme ho k veterináři a následně domů, byla s ním piplačka, ale vyrostl z něho úžasný kocour, kterého jsme pojmenovali Piškot. Byl to úžasný fotogenický kocour, cizích lidí se bál, ale se mnou se mazlil jako o život. Žil si spokojeně na vesnici do podzimu 2014, kdy musel být pro nemoc utracen :( I přesto jsem ráda, že jsem mu zachránila život a darovala jsem mu 6 let spokojeného života, stálo to za to!!!

Zde na fotkách je již Piškotek v plné síle, cca rok po tom, co jsme ho našli vyhublého na kost, tenkrát mohl sloužit jako anatomická pomůcka, protože mu byla vidět každá kost v těle, nohy měl jak pastelky a páteř vystouplou do tvaru "A". Hrůza...

V lednu 2010 jsem našla u silnice v Drahkově u Teplic kotě, tu noc hlásili -30°C a tak jsem si říkala, že ho vezmu domů a druhý den ho vrátím, kdyby někomu patřil, protože vypadal dobře živený. Další dny byly ale veliké mrazy a neměla jsem to srdce ho vrátit na ulici, zjišťovali jsme tedy v té vesnici (o pár obyvatelích), jestli se někomu neztratilo kotě, ale nikdo ho nepostrádal. Zůstal tedy u nás a dostal jméno Ferda.



V únoru jsem se stěhovala do bytu v Oldřichově u Duchcova a tak jsem ho vzala s sebou. Odvezla jsem si tam i Matýska a Piškotka, ale velmi trpěli, že nemohli ven a tak jsem je odvezla zpět k tátovi na barák, kde byli šťastný. Ferdíka jsem si nechala a aby nebyl sám, pořídila jsem k němu kotě - kocourka, který dostal jméno JIMI JIMBO JAMBO. Byl to ten nejskvělejší a nejkrásnější kocour, kterého jsem kdy měla. Miloval mě, vždy přiběhl, jen jsem zavolala "Jambo!!!", byl jako pejsek. Dávala jsem si ho za krk jako šálu a třeba jsem celé dopoledne uklízela nebo vařila a on mi ležel za krkem a pozoroval dění, byl opravdu úžasný!

Do dnes se mi po něm stýská a je mi moc líto, že jsem o něj přišla, ale o tom až dál, popíšu to v tomto článku postupně.

V červenci 2010 mě jedna paní požádala, jestli bych si nevzala jejího ročního kocoura - britský mramorovaný. Byla to stará důchodkyně a měla jít do domova důchodců, kde ho nemohla mít. Nakonec jsem tedy souhlasila a kocourka jsem si vzala. Pro jeho vzhled, výraz a chování jsem ho pojmenovala Loki - napůl bůh, napůl ďábel. Krásný a chytrý, ale také mazaný a neupřímný.


Mno, Loki u mě měl být pouze dočasně, než najde jiné milující páníčky, ale jak už to tak bývá - oblíbila jsem si ho a tak už domov měl - u mě. A tak jsem v Oldřichově bydlela se třema kocourama, ne však na dlouho, v srpnu jsem se opět stěhovala zpět na barák k tátovi a kocouři šli se mnou. Mates a Piškot se neradostně seznámili s Jambem a Lokim, Ferdu už znali z dob, kdy jsem ho našla a než jsem se přestěhovala (potkávali se u misek cca 14 dní), ale ani tak ho nevítali s nadšením.

Každopádně Matýsek s Piškotem byli dobrovolně venku, zatímco Ferdík, Jimi Jimbo Jambo a Loki byli naprosto dobrovolně doma. Nastalo přivykání na venkovní prostředí - Jambo to vzal odvážně, vyrazil na chodbu a pomaloučku po lehoučku se blížil k otevřeným dveřím, když byl venku, nejprve se zdržoval blízko dveří (do vzdálenosti 1m), ale postupně se odvažoval dál a dál a během jednoho dne už z něho byl venkovní kocour. S Ferdíkem to bylo horší, vyběhl za Jambem, ale venku jako by dostal panický záchvat, vždy někam zalezl, řval jako pominutej, oči měl jako desetikoruny a nechtěl se nechat chytit. Takhle to bylo několik dní, než mu došlo, že mu venku nic nehrozí a ochotně se začal chodit slunit. Loki tímto procesem tak nějak proplul, prostě byl pořád doma a pak najednou byl už jenom venku. Domů samozřejmě mohlo všech pět kocourů chodit naprosto neomezeně, měla jsem 24 hodin denně otevřené a zajištěné okno, takže courali sem a tam na etapy.
Poklidně jsem si takto se svými kocoury žila do konce května 2011, kdy jsem se přestěhovala do Děčína. Pronajatý byt v přízemním domku se zahradou na okraji města, ale blízko ulice kde sem tam projelo auto... Nakonec jsem si po měsíci přivezla Ferdíka, další týden Jambíka. Chtěla jsem si odvézt i Lokiho, ale toho si velmi oblíbila babička (bydlící v domku vedle táty) a tak jsem ho ponechala v původní vsi. Kocouři si rychle zvykli a byli rádi, že mohou být se mnou, hlavně Jambo, který mě bezmezně miloval a já jeho. Začal k nám chodit od sousedů siamský kocour a já zjistila, že oni si zase berou Jambíka k sobě domů, nějak mi to nevadilo, protože Jambo se vždy vrátil a siamák vždy odešel, prostě měli výměnný pobyt. Jednoho dne se však již Jambo nevrátil, ani siamák se již neukázal, bylo to kolem Vánoc v roce 2011. Ten den od sousedů odjela jejich rodinná návštěva a já myslím, že si kocoury odvezli. Po novém roce jsem tam už nevídala ani sousedy, patrně se odstěhovali někam, kde pro ně kočka byla přítěž, darovali známým siamáka, ale těm se líbil i Jambík, tak ho prostě sbalili, ačkoli věděli, že má majitelku přes ulici!!! Prostě hyenismus! O dva roky později jsem viděla na stránkách jednoho útulku kdesi pod Prahou fotky zachráněného kocoura, kterého srazilo auto. Jsem si na 200% jistá, že to byl Jambo!!! Nejenom, že to byl naprosto stejný kocour, ale měl i stejné netypické znaky na stejných místech. Chtěla jsem si pro něj jet, ale z útulku mi odepsali, že si ho ten den zrovna někdo odvezl do nového domova. Snad se má dobře...
Nicméně po Vánocích jsem měla nemalé rodinné problémy, které tady nechci rozebírat. Zkrátka do konce měsíce jsem měla byt opustit a netušila jsem, kam jít, navíc v den mého stěhování se záhadně ztratil Ferdík!!! To už bylo na mě moc, protože cca týden před odstěhováním mi byla z bytu odcizená fena dalmatina, kterou jsem cca po měsíci vypátrala a získala ji zpět. Jelikož nešlo o fenu s PP a neměla hodnotu 5tis. a víc, policie nemohla nic dělat. Radili mi postupy "mimo záznam", ale nakonec jsem si našla lepší cestu, která nebyla tak konfliktní jako ta, kterou mi radili a fenku jsem měla zpět. Každopádně psa tu rozebírat nechci, jen to byla jedna z opravdu mála věcí, které mi nejmenovaní lidé prováděli jen proto, že rádi ubližují druhým. Zpět tedy k Ferdíkovi. Po odstěhování jsem denně jezdila do míst starého bydliště, vždy odpoledne a večer / v noci, kdy jsem kocoura hledala, volala, ale bezvýsledně. Nakonec se objevil na stránkách místního útulku, ale byl okamžitě umístěn do nového domova. V útulku mi řekli, že jim ho donesla nějaká paní, která tvrdila, že ho našla zamčeného ve sklepě bytového domu... Mno, mohu už jen spekulovat, kde byla pravda... Každopádně dle informací se Ferdíkovi vedlo dobře a nebylo možné ho novým majitelům odebrat (což na jednu stranu chápu). Tím jsem přišla o dva milované kocoury...
Když jsem se tak nějak zmátořila z rodinných strastí a našla jsem si nové bydlení, pořídila jsem si i dva kocoury - Tatrmana a Ťuplíka. Zde na fotce, kdy Tatrmanovi bylo cca půl roku a Ťuplíkovi (v levo) cca 3 měsíce.

Byli to opravdu miláčci, Ťuplík byl ale nenažraný a sežral naprosto všechno včetně houbičky na nádobí, tkaničky apod. Jednoho dne, když mu bylo kolem roku (byl cca měsíc po kastraci) sežral kytku, které si nikdy nevšiml a která byla patrně pro kočky jedovatá, pokud jí sežrali velké množství. A on ji okousal opravdu hodně. Možná ale k tomu přispělo i něco jiného, možná se dostal k něčemu jinému, každopádně cca v 8 večer jsem si všimla, že leží v klubíčku a nelítá, což u něj nebylo normální. Šli jsme ven se psem a když jsme se vrátili cca v devět, tak ležel s Tatrmanem na židli, byli do sebe zapletení a spali, ale Ťuplík zrychleně dýchal. Začala jsem zjišťovat, od kolika ráno mají veterináři otevřeno, případně jestli má nějaký i v noci. Bohužel jsme to ale nestihli, v 10 večer už byl Ťuplík za duhovým mostem.
Zbyl nám tedy jen smutný Tatrmánek :( Pořád chodil a hledal Ťuplíka, bylo mu smutno, navíc když jsme byli v práci, neměl ho kdo utěšit... Nakonec jsme se rozhodli a jeli jsme si do azýlku v sousedním okrese pro novou kočku s tím, že až tam přijedem, tak si vyberem. Vezli jsme s sebou 5 kusů 3kg pytlů granulí, několik konzerv a cca 4 balení kočkolitu. Mě se líbily dvě tři koťata, přítelovi se líbily dvě dospělé kočky. Jeden kocour se s ním ale mazlil jako o život a tak nakonec bylo rozhodnuto. Sice jsem nechtěla dospělou kočku (předsudky, že si nezvykne apod.), avšak Pepa společně s kocourem mě přemluvili. Cestou domů jsme vymýšleli jméno, protože říkat kocourovi azýlkovým jménem "Pipko" jsme nechtěli. Jelikož měl vykulené oči jako mince, pojmenovali jsme ho 50 Cent, jako půl dolar a prostě mu říkáme "Fifty".

Je to prostě vykulenec, tlustoprd a tak nějak miláček :)


Jelikož od února 2014 bydlíme ve větším bytě, tak od léta 2014 je s námi ještě jedna číča a to kočka jménem Bufo (čti Bůfo), což v jazyku esperanto znamená ropucha. Toto jméno si vysloužila vzhledem k jejímu počátečnímu chování, kdy neustále vrčela a prskala na Tatrmana a Fiftyho, přičemž je následně u jejich misek zfackovala a stala se absolutním šéfem naší domácnosti.

Nyní už je z ní velká slečna a za pár měsíců jí bude rok. Je to mazlivej miláček, vrní, hraje si a dokonce oživila i lemru Tatrmana a tlusťocha Fiftyho. Honí se po bytě a řádí. Jsou to miláčci.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sárča Sárča | Web | 13. ledna 2015 v 13:19 | Reagovat

Páni, jde vidět, že máš kočičky opravdu ráda:) K nám se také zatoulalo koťátko, malinké, někdo mu zjevně ubližoval..Nechali jsme si ji a v současné době ji máme už 6 let:) Ta pak měla koťátka, ale jedno se nám někam zatoulalo a kocourka srazilo auto:( Také měl jméno Piškot:) O něco později k nám někdo přes plot hodil tak měsíční koťátko, hned jsme se ho ujali a museli pro něj najít nové hodné majitele, protože ty naše dvě čičiny ho nesnesly..Naštěstí si ho vzala mamčina kamarádka a dodneška nám chodí fotky spokojeného uličníka:)
Zážitků s kočinama máme víc, bydlíme v oblasti, kde každá druhá domácnost nějakou tu čičinu má, takže se tady rozhodně 'nenudíme'..:D:))

2 Šárka Šárka | Web | 13. ledna 2015 v 19:42 | Reagovat

Jo jo, kočky jsou skvělou zábavou, o srandu se postarají :) Takových lidí, co dají domov nalezenci, by mělo být víc :)

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 18. ledna 2015 v 12:13 | Reagovat

Skvělé povídání se spoustou hezkých fotek. Hlavně ta poslední fotka je skvělá. Je smutný, že jsi takhle přišla o své dva kocourky - že ti je někdo sebral. Hlavně ten mazlivka, tomu muselo být po tobě hodně smutno, když tě měl tak rád. Taky bych si přála mít doma tak mazlivou kočku, která by mě zbožňovala. Já mám pětiletou kočku a dvouletýho kocoura a je s nima taky spousta legrace, ale na mazlení moc nejsou bohužel...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.