12) Příběh, v němž použiješ cestování časem

4. prosince 2014 v 21:36 |  Hřejivá výzva
Musím se tam vrátit, prostě musím... Šla jsem na to místo, kde jsem našla onen záhadný přístroj... Říkala jsem si "co to asi může být"? Vypadalo to jako hodinky, ne - stopky, vlastně ne, jako kompas... Vlastně ani nevím, takový zvláštní přístroj se spoustou ručiček, tlačítek a divných znaků, které jsem neznala. Zamyšleně jsem si tu věc prohlížela, když v tom jsem zamáčkla jeden z čudlíků a najednou se začal svět kolem mě měnit. Myslela jsem, že se mi udělalo zle a točí se mi hlava, vše kolem mě se začalo rozmazávat, barvy se míchaly v rozmazané pruhy, všude byla mlha. Najednou se to zastavilo, barvy se opět urovnávaly, mlha se pomalu rozplývala. Skoro jsem to místo nepoznala! Před chvílí jsem seděla ve staré zchátralé zapomenuté ruině uprostřed lesa a teď sedím v celkem zachovalém domku. Jsem zmatená. Co se to děje? Kolem mě je spousta divných věcí, jako v hodinářství. Asi tu bydlí nějaký kutil.
Vyšla jsem z domku ven a nebyla jsem uprostřed lesa, ale na obrovské zahradě se spoustou ovocných stromů, o které už nikdo léta nepečoval, tráva zde byla vysoká, ploty pobořené, široko daleko žádné jiné stavení. Kde to sakra jsem? Poznávám to místo, ale jak se to sakra stalo, že vypadá úplně jinak? Zachovaleji než před chvílí? Najednou jsem si uvědomila, že v ruce stále křečovitě svírám "tu věc", podívala jsem se na ni blíže a vyháněla z hlavy myšlenku, že by snad mohlo jít o jakýsi stroj času, vždyť to je nemožné, nic takového neexistuje a existovat nemůže, holý nesmysl!
Vyrazila jsem tedy směrem, kde jsem tušila domov, prošla jsem lesem, který se zdál být poněkud jiná a dorazila jsem na louku. Jaké překvapení, že zde není kukuřičné pole, které tu prostě teď mělo být? Jsem v šoku! Na louce se volně popásají kozy, v povzdálí vidím několik dětí - menších i větších - které jsou dost divně oblečené. Pomalým váhavým krokem se vydávám k nim, ale většina dětí utíká, pár odvážných stojí na místě. Udiveně zírají.
Došla jsem k nim a chystala se jim položit otázku, co je to za vtip, jestli je někde skrytá kamera, děti mě ale předběhly a jakousi hantýrkou se mě na něco ptali. Co to má být??? Nakonec jsem pochopila, že se mě ptají, jestli jsem přišla od toho podivína z lesa. Tušila jsem, že myslí onen dům, kde se dějí divné věci a tak jsem přikývla. Děti si začaly mezi sebou šptitat a já usoudila, že bude nejlepší se vrtátit zpět, pomalu jsem se začla vytrácet, ale děti se rozeběhly za mnou. Z jejich řevu jsem rozuměla jen to, že mě musí chytit a dovést do vesnice, aby mě viděli i ostatní!
Ne, děkuji!
Běžela jsem jako o život, až jsem dorazila ke starému domu a málem jsem povalila staršího pána. Zírali jsme na sebe, čas se snad zastavil! Podíval se mi do ruky, v které jsem stále svírala onen divný přístroj, rozšířili se mu oči, chytl mě za ramena a řekl "Povedlo se to! Funguje to! Honem, pojď!"
Ukryli jsme se ve starém domě, dovnitř se děti neodvážily. Starý muž začal vyzvídat, jak se to stalo, že jsem tady a tak jsem mu vše převyprávěla.
"Kdo vůbec jste? A proč nemluvíte divně jako ti ostaní?" ptám se ho po dlouhém povídání...
"Víš, věc se má tak... Ocitl jsem se v tomto století podobně jako ty, našel jsem stroj času a ten mě zanesl sem, je to už 40 let. Stala se ale nehoda a stroj času byl zničen, zbylo mi z něj jen pár dílů, ze kterých jsem se snažil vyrobit stroj nový a teď vidím, že jsem skutečně blízko! Teď už vím, že se mi stroj podaří vyrobit, nejsem si však jistý, jestli s ním chci cestovět zpět do století, ze kterého pocházím. Přece jen 40 let je dost dlouhá doba, co bych tam dělal? Kde bych bydlel a jak bych se živil? Ne, jsem už starý a tady mám klid. Stroj času ale musím dokončit, protože jinak by vznikl velký paradox, když jsi teď tady, protože kdybych se rozhodl ho nedokončit, nevím jak by to s Tebou dopadlo."
"Ehhh, aha" nechápavě zakroutím hlavou a čekám na další povídání starého pána.
"Víc co?" pokračuje "Vem si tady nějaké věci, mou fotku co jsem měl u sebe v den cestování časem - na památku, několik věcí tady z domu, ve tvém století budou mít velkou hodnotu. Na, vem si to a už jdi. Musím dokončit ten přístroj a tak nějak cítím, že moc času mi nezbývá..."
Pán se zvedl a cpal mi do rukou jakési předměty. Cítila jsem, že už je čas se vrátit. Starý pán mi poradil, jak nastavit stroj času, o kterém jsem myslela, že jsou to hodinky, stopky nebo něco podobného... Opět se mi začalo všechno motat před očima...
Probrala jsem se v rozpadlém zapomenutém domě uprostřed lesa, byla už tma a já dostala strach. Nesnáším tmu a už vůbec ne tmu uprostřed lesa ve strém děsivém domě s kdoví jakou minulostí. Brrrr... Proč jsem tu vlastně byla tak dlouho? Musela jsem upadnout, praštit se do hlavy a omdlít. Instinktivně jsem se dotkla svého zátylku, když v tom jsem si všimla, že v ruce držím onen přístroj. "Téda, musela jsem se pořádně praštit, zdál se mi fakt šílený sen!" říkám si, zatímco si dávám přístroj do kapsy. V tom tam něco cítím, nějaký papírek, vytáhnu ho a zděšením strnu! Není to papírek, je to stará fotka! Fotka pána z mého "snu"!!! Je mi na omdlení, nebyl to sen, skutečně jsem cestovala časem!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.