Moje první blogerské krůčky

14. listopadu 2014 v 22:38 |  Téma týdne
Mé úplně první blogerské začátky byly opravdu vtipné :) Tedy aspoň pro mě teď, s odstupem času. Jako první blog jsem si založila blog na tehdy mnou hojně užívaném chatu lidé.cz, bylo mi asi 12 - 13let a blog jsem pojmenovala "Hnusnej blog" z toho důvodu, že všichni svůj blog pojmenovávali "Krásný blogísek" a podobně. Musím říct, že blog to byl opravdu "hnusnej". Sem tam nějaká pubertální pitomina, pár fotek...
Můj druhý blog jsem založila někdy v říjnu 2005, kdy mi bylo 15 let. Stále je k vidění na adrese hrebecek-charlie.blog.cz a jak už název napovídá, pojmenovala jsem ho po svém tehdejším koni (stejně jako tento blog po svém současném). Mimo článků o mých koních jsem tam také nakopírovala pár článků o plemenech z jiných stránek (za což se dnes stydím), ale dostala jsem od autorů "ukradených" textů slušně vynadáno, což pro mě bylo velmi cennou lekcí. Ke článkům jsem napsala poctivě zdroje, některé jsem smazala a od té doby jsem tvořila jen a jen svoje články. Když jsem chtěla napsat článek o plemeni, prostě jsem si vzala svou mega encyklopedii koní a udělala článek za pomocí knihy. Nakonec jsem na tento blog začla psát také své pocity z pubertálního života, když jsem tyto články nedávno četla, raději jsem je odstranila z veřejných a mám je ukryté "pro vlastní potřebu" v archivu blogu. Svůj starý blog jsem se rozhodla ukončit teprve nedávno a na základě toho jsem také založila blog, na kterém právě čtete tento článek. Zkrátka starý blog už neodpovídal mému současnému pohledu na svět a předělávat se mi ho nechtělo z nostalgických důvodů :)
Nejvíc pyšná na svém starém blogu jsem na pár krátkých příběhů, které jsem sama vymyslela. Tehdy jsem se nechala inspirovat velmi pesimistickým a drastickým blogem, který psal pod pseudonynem můj tehdejší (a první) kluk. Jeden z příběhů vám sem ze starého blogu okopíruji, abyste měli představu. Tento příběh jsem psala v patnácti letech (ne, netrpěla jsem depresemi) a příběh byl psán proto, že všude byly jen ty veselé příhody, ale o smutných se nikde nepsalo, přitom svět není jen veselý... V podstatě měli čtenáři číst "mezi řádky", příběh měl převážně negativní ohlasy, ale také velmi dobré ohlasy, potěšilo mě obojí, protože tím ten článek splnil účel.
A zde už onen příběh stvořený patnáctiletou puberťačkou:

Sedím v boxe na žlabu, kam se dává voňavý sladký oves. Dívám se na svého koně. Je ještě mladý, jsou mu tři roky. Celý život má před sebou. Chroupe seno, občas se na mě důvěřivě podívá, jemně do mě šťouchne, jako by říkal:,,Nebuď smutná, máš ještě mě!" Ale jak nemám být smutná? Jak mám v klidu žít, když je svět takový, jaký je? Beznaděj, závist, škodolibost, nespravedlnost, nepochopení, smutek. Chce se mi brečet nad tímto světem, ale k čemu slzy? K čemu by pomohly? K ničemu! Akorát by se mě chopil větší pocit stesující bolesti...
Sedím dál a koukám na svého koně. Kolik už jsme toho spolu zažili... Koluje v něm krev jeho otce, s kterým jsem prožila osm let svého života a navždy mu zůstane místo v mém srdci...
Sedím a tupě zírám do podlahy. Pozoruju slámu, která se chaoticky valí po boxu. Jak je krásně čistá, její zlatá barva mě na chvíli vytrhla z myšlenek... Nesnáším zlatou barvu!
Sedím na žlabu a zírám do čerstvě nastlané slámy. Kousek dál stojí můj kůň a chroupe voňavé seno. Vychutnává si každé sousto, jako by to mělo být jeho poslední. Jako by už nikdy neměl zabořit čumák do křupavého sena, čerstvé trávy nebo sladkého ovsa. Zajímalo by mě, jestli mají koně šestý smysl...
Sedím na žlabu a šahám si do kapsy, kde nahmatám ostrý střep. Chvíli si s ním hraju. Padne mi akorát do ruky. Auu! Řízla jsem se do prstu. Je zvláštní, že necítím žádnou bolest, jen pozoruju odkapávající krev, která neslyšně padá do slámy, aby jí zbarvila na rudě červenou. Hluboká rána mě fascinuje... Šahám do kapsy a střep, ostrý jako břitva, pomalu vyndavám. Je tak průzračný, jako křšťál, jako pramínek vody vytékající ze skály, jako naděje sama...
Sedím na žlabu a už nezírám na střep. Koukám na svého koně, který našel v seně kousky tvrdého chleba a mrkve. Na první pohled je vidět, jak mu chutná, mě už si ani nevšimne. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou, jestli třeba přemýšlí nad tím, kdy se zase proběhne po pastvině nebo kdy se spolu budeme projíždět lesem či cválat jako o život po strništi... Cválat jako o život... Co je život? Někdo říká, že je to dar, že by jsme si ho měli vážit, ale kdo ví, co je ve skutečnosti. Přináší jen utrpení, bolest, smutek a žal... je to spíš trest...
Pomalu sjíždím ze žlabu na zem... Můj kůň zvedl hlavu a pozoruje mě. Jdu k němu a pohrávám si se střepem. Jeho důvěrný pohled mě na chvilku zarazil... Hladim ho po hlavě a krku, v pravé ruce pevně svírám střep... Zavírám oči a pomalu zvedám ruku se střepem a přikládám ho svému koni na krk... Stačí jeden pohyb a ... Otevírám oči a pozoruju ho...
Prudce sem trhla rukou a střep se mu zaryl hluboko do krku... Můj kůň během pár vteřin spadl na zem... Čistá sláma se barvila na rudě červenou, potůčky krve mi špinily boty a ruce... Klekla sem si vedle něj ,,Neboj Charlie, už nikdo nám nebude ubližovat!'' Až teď si uvědomuju, že sem zabila svého nejlepšího přítele, on jediný mi rozměl, on jediný mě dokázal utišit... A už to nikdy nebude jako dřív...... umírá..... odchází na věčně zelené pastviny, kde se bude prohánět bok po boku s jinými koňmi.... ,,Budeš se mít líp, než na tomhle zkurvenym světě." šeptám mu, ale on už to stejně nevnímá, je pryč, zemřel mi v náručí..... Život už pro mě nemá žádnou cenu, přikládám krvavý střep ke svému krku..... Bojím se... Ale udělám to....
Cítím jak se mi střep zarývá do kůže, ne, nejde to pomalu.... škubnu.... Pár vteřin cítím pálivou bolest... před očima se mi objevila černá tma, nic nevidím a ani necítím..... Hlavou mi prolítla krátká vzpomínka na celý můj život, na to dobré i zlé a teď, v náručí Smrti se ptám:,,Mělo tohle vůbec cenu?"

No a takových příběhů tam mám víc, i když tento je asi nejdrsnější :) Většinu z nich jsem psala kolem toho patnáctého roku a mají podobný pesimistický nádech, zde jejich seznam. Musím přiznat, že i v dnešní době se k nim ráda vracím a zpětně je pročítám.
Tak, to byly mé blogerské začátky. Dny, kdy jsem téměř denně smolila nějaké to psaní na blog. Bavilo mě to a baví mě to do dnes, jen dnes už nemám tolik času. Tenkrát jsem měla jedinou starost strávit pár hodin ve škole a zabavit se na intru, dnes už jsem ale zaměstnaná, navíc máma šestiletého kluka v první třídě, doma mám tři kočky, parnera a ještě se snažím stíhat své dva koně... No prostě na psaní už neni tolik času, což mě celkem i mrzí, opravdu mě to baví. Je to velmi příjemné odreagování, navíc tím, že myšlenky píšu, je dostávám ze své hlavy a pak mě tam netíží :) Možná proto občas vymyslím pesimistický příběh, aby mě ta špatná nálada netížila, protože aspoň u mě to dost funguje :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Em Age Em Age | Web | 15. listopadu 2014 v 10:05 | Reagovat

Ha ha, "hnusnej blog" :D To je originální a s odůvodněním jen a jen souhlasím, nějaká recese být musela. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.