Já vím, já vím. Mám psát článek o tom, co se včera mohlo stát jinak, jenže já včera neměla vůbec jakkoli produktivní den, nedělala jsem v podstatě nic a tento článek chci mít za sebou již dnes, nechci čekat až na zítra. Navíc nevím, jestli by bylo zítra o čem psát, ale tak hrozné jako dnes by to určitě nebylo. Včera jsem totiž celý den prospala - opravdu. V pátek jsem jela ke švagrové do Obříství (mezi Mělníkem a Neratovicemi), celou sobotu jsme strávili v koňském sedle, protože jsem jela Huberta v nedalekém Zelčíně. Večer jsme pak s ostaními účastníky pili a jedli a zase pili v jednom zelčínském bytě, což je 2KK. Já odpadla kolem jedné hodiny ranní, hned na nafukovačku v místnosti, kde se pilo, jedlo a kouřilo. Nevadilo mi, že tam ostatní svítí a baví se, mě když se chce spát, tak bych usla i u zbíječky. Vadil mi ten kouř, ráno mi z toho bylo blbě, pálili mě oči, no zkrátka jsem se vůbec nevyspala. Nemluvě o tom, že ostatní šli spát kolem páté ráno a od šesti už pod okny bečely ovce, mečely kozy a vydávali podivné zvuky pštrosi emu. V půl deváté jsem vstala, dala si kávu a se švagrovou jsme se pak vrátili do Obříství, odkud jsem po 11. hodině vyjela zpět domů do Děčína. Doma kolem 12:45 jsem našla svého přítele spícího s kocovinou na krku a našema třema kočkama náhodně ležícíma na posteli. Tak jsem si lehla k němu a v posteli jsem zůstala až do večera. A až na to, že jsem si pustila kolem páté hodiny dva díly svého oblíbeného Mentalisty se nedělo vůbec nic.
Chtěla jsem ale, aby článek o tom, jak mohlo něco dopadnout jinak, měl nějaký hlubší smysl. Proto jsem se nakonec rozhodla trochu porušit pravidla a sepsat článek o dni, který se stal 1.května 2014, protože to byl den, který mohl skonči úplně jinak, kdyby se události toho dne jenom trošku změnily...
Ten den byl státní svátek a tak jsme se s přítelem rozhodli, že odpoledne pojedeme na koně. Vyčistili jsme je, nasedlali a protože bylo docela vedro, přemýšlela jsem, jestli si brát helmu nebo ne. Představa, že se v ní budu pařit se mi moc nelíbila. V dálce jsem slyšela, jak hřmí a pořád mi něco říkalo "vem si tu helmu, co když se Balík splaší a slítneš" a já jsem si pořád říkala proč by se měl plašit, kór bouřky, vždyť on se neplaší a navíc jedem jenom na chvíli. Nikdy jsem z něj na výjížďce nespadla, jen jednou a to jsem spadla i s ním, když ve cvalu šlápl do díry skryté pod sněhem a neustál to. Ale nikdy jsem nespadla z důvodu, že by se splašil... Nakonec byl ale "divný pocit" silnější a já si helmu vzala.
Vyjeli jsme, pár luk jsme přecválali, uplynulo asi 40minut, když v tom černé mraky přišly až k nám a začalo poprchávat. Otočili jsme se tedy směrem domů a šli po staré asfaltové silnici mezi ohradami, které nebyly dřevěné, ale tvořil je pouze natažený drát (přes léto se tam pásly krávy). Balík ale chtěl za každou cenu jet na louku, protože vedla směrem domů. Problém byl, že byla ohrazená tímto drátem, ale on ho neviděl. Sotva ho vidí člověk, natož kůň a proud tam puštěný nebyl, takže neslyšel typické cvakání. Nevím co to do něj vjelo, ale on se jako tvrdohlavý poník rozhodl, že tam prostě půjde a já s tím nic nenadělám! Já ho chtěla zastavit nebo otočit, ale na nohy a sed nereagoval a když jsem použila otěže, stočil hlavu k mé pravé noze a šel dál směrem do drátu, teda kdyby šel, pohopsával na místě a vypadalo to, že každou chvilku vyrazí vpřed. Když jsem ho zatáhla za otěže, aby stál, okamžitě se podsazoval a vyhazoval hlavu - chtěl si stoupnout na zadní, přičemž by hned vyrazil v před a skočil přímo do drátu.
Jak by to dopadlo, kdybych ho tam nechala jít? Zamotal by se do drátu, začal by panikařit, splašil by se a vyrazil vpřed. Jelikož by měl ale zamotané nohy do drátu, mohl by se o něj ošklivě pořazat nebo si dokonce přeříznout šlachu (ano, i takové případy jsou) a co by se stalo mě? Raději ani nemyslet...
Já ale nechtěla, aby to tak dopadlo a tak jsem z něj chtěla seskočit s tím, že ze země ho udržím v pohodě. Jelikož jsem drát měla po levé straně a skočila bych přímo do něj, rozhodla jsem se seskočit z pravé strany, což mi dělá problém. Přehodila jsem levou nohu a najednou se mi v oblastech pod kolenem zasekla o zadní rozsochu sedla, druhou nohu jsem měla téměř na zemi a pravou rukou jsem byla zaklesnutá za krk koně. Balík využil situace, kdy na něm nesedím a po té staré asfaltce se rozletěl tryskem směrem domů (ještě že nedokončil svůj úmysl zmrzačit se o drát). Jak se tak rozeběhl, šlápl mi zadní nohou na špičku pravé nohy a tím mě stáhl pod sebe. Jak jsem si tak letěla zády napřed, dopadla jsem na asfaltku rameny a hlavou, málem jsem udělala kotoul vzad. Pamatuji si, že to byla šílená rána a já jsem v tu chvíli myslela, že jsem se praštila do hlavy přímo v místech, kde helma není, ale největší bolest jsem kupodivu cítila na malíčku pravé ruky, kde jsem měla do masa zatrhlý nehet. Napůl jsem se zvedla, klekla si na kolena, sedla jsem si na paty, chytla se za malíček a jak šílená jsem se houpala nahoru a dolů a nadávala "Jauuuu, ku*va to bolíííí. Já ho zabiju toho idiota!" a pak tam padala ještě horší slova. Mezitím ke mě přiskočil můj přítel a zděšeně se mě ptal, jestli všechno dobrý a co mě bolí... Opravdu mě v tu chvíli bolel jen malíček. Trochu i hlavna, ale hlavně ten malíček, na tu bolest si ještě dnes dost dobře vzpomínám... Zatrhlý nehet... No nic, po chvíli jsem našla kousek ode mě rozpůlené "kolečko" ze zadní části helmy, kterým se štelovala velikost. Vyrazili jsme pomalu vpřed ulovit koně a ve mě překypoval adrenalin se vztekem! Slibovala jsem mu smrt tisíci řezy, až ho chytím! Mezitím začlo už úplně pršet. Sešli jsme z louky, která vedla z kopce dolů a tam stál Balík. Když nás uviděl, rozeběhl se směrem ke mě, u mě zastavil a tvářil se, jako by říkal "Kde seš, kam jsi jako šla? To byla jenom sranda..." Samozřejmě, že jsem ho nezabila ani nezmlátila, ale i tak jsem na něj byla fakt nas*aná, co si to vůbec dovolil. Nechtěla jsem, aby z toho přišel na to, že jakmile mě sundá, půjde domů, to ani náhodou. Na druhou stranu se mi nechtělo vracet se zpět na oné kritické místo a riskovat další, třeba i mnohem větší karambol a tak jsem ho vzala na jízdárnu a tam jsem mu dala pořádně do těla, ani mi nevadilo že leje jako z konve a jsem celá promáčená. Když jsem konečně skončila a po uklizení a nakrmení koně jsem si před stájí sundala helmu, zjistila jsem, že už jsem asi na toho koně znova chodit neměla. Helma byla totiž na dvě půlky, držel ji pohromadě jen plastový výlisek. Nejdříve jsem si řekla - sakra, nová helma za dva tisíce a je v pr*eli, ale pak jsem si uvědomila, že právě proto jsem si tu helmu koupila, aby mi zachránila život a tento účel helma splnila, protože kdybych jí neměla, kdybych si jí nevzala jen proto, aby se mi náhodou nezapařila hlava a neměla jsem mastné vlasy, už bych tu také nemusela být a to beze srandy a bez přehánění! Přítel mě nakonec od koní odvezl rovnou do nemocnice, tam mě posílali od čerta k ďáblu - nejdříve RTG, poté sono a ultrazvuk, odběry krve a moči a já nevím co všechno. Myslela jsem si, že přehání a moc to dramatizují, vždyť mi nic není! Když si mě konečně v půl desáté večer zavolali do ordinace po čtvrté, doktor mi řekl, že si mě tam nechají přes noc! Otok lebky, podvrtnutá krční páteř a podezření na vnitřní krvácení, které ale nemohli najít. Sestra mi pak řekla, že si mysleli, jestli jsem neměla nějaké drobnější krvácení do mozku, ale nevím, přijde mi divné, že by mě na to nějak nevyšetřili? Dělali mi jen RTG (celého těla)... Těžko říct... První noc mi co hodinu měřili tlak a teplotu a první den jsem dostala k jídlu jen nějakou jejich veku, pár plátků a nic víc... Předoperační strava, kdyby náhodou... Druhý den se jim mé krevní výsledky opět nelíbili a tak jsem tam zůstala ještě další noc... V sobotu odpoledne už mě naštěstí pustili domů...
Tak si říkám, jak se mohla událost toho dne vyvinout jinak, kdybych neměla helmu? Ležela bych tam někde mezi loukama s vytékajícím mozkem na silnici... Ani já ani přítel jsem u sebe neměli telefon a kůň neběžel domů, čekal na louce, takže by nás ani nikdo nešel hledat. Navíc ta silnice není běžná pozemní komunikace, ale jen asfaltka vedoucí mezi ohradami, která prostě končí jen tak u jedné louky...
Co by se stalo, kdybych neměla helmu? Na sto procent bych měla rozseknutou hlavu, prasklou lebku v oblasti týla, třeba i nějak poškozený mozek... Zrovna v týlní oblasti je oblast zraku, mohla bych třeba přežít a být slepá? Do dnes si říkám, co by se stalo kdybych tu helmu neměla, jak by se událost toho dne vyvinula jinak... Jedno vím jistě, helma mi ten den zachránila život a já už bez ní na koně nikdy nesednu! Ani na moment!

No tedy, to bylo napínavé vyprávění. Ještěže to dobře dopadlo a ještěže existují helmy.