Děti si vzít nenechám, Donya Al-Nahi

16. října 2014 v 10:28 |  Co jsem četla
Autorka líčí vlastní životní příběh. Prologem je okamžik, kdy v Bagdádu konečně vystopuje dvě ze svých čtyř dětí a za asistence amerických vojáků přinutí manžela vydat jí děti, které předtím unesl... Donya v mládí opustila domov a konvertovala k islámu. Pobývala v Jordánsku, Tunisu a na Kypru po boku různých mužů. Všechny vztahy se ale rozpadly a Donya se vrátila do Londýna, kde založila rodinu s Mahmoudem, číšníkem v orientální restauraci. Stýkala se s arabskou a muslimskou komunitou, a tak znala případy žen, jimž manželé po odluce unesli děti a zabraňovali kontaktu s nimi. S pomocí svých zkušeností a znalosti arabštiny se Donya snažila ženám pomáhat a poměrně úspěšně unášela děti zpět. Tak se i proslavila v médiích, sama však na své aktivity doplatila podobným osudem.

Tato kniha mě velice zaujala tím, že se jedná o autobiografický román. Popisuje život britky Donny (narozená ve Skotsku, ale žila v Británii), která se rozhodla v patnácti letech opustit domov. Kontrovertovala k islámu, přejmenovala se na Donyu a dál žila jako muslimka. Jejím rodičům to doma neklapalo, neustále se hádali a byli spolu jen "kvůli dětem". Rodiče si ale vůbec neuvědomili, jak děti trpí a že by pro ně bylo snesitelnější, kdyby měli rodiče od sebe. Donya neměla nikdy s matkou dobré vztahy. Její první přítel byl z Jordánska. Nějaký čas bydlela s ním v Jordánsku a byla unešená ze způsobu života - z toho jak se neustále schází celá rodina, jak žijí všichni pohromadě a prioritou je právě rodina. Díky této zkušenosti kontrovertovala k islámu a stala se pravou muslimkou - z vlastního přesvědčení, ne z donucení nebo ze zamilovanosti. Když jí však její jordánský přítel požádal o ruku, zalekla se toho, že by tak brzy měla žít rodinný život. I když v Jordánsku s ním byla šťastná a s rodinou měla velice dobré vztahy, rozhodla se "utéct". Aby neranila jejich city, oznámila, že se jen jede podívat na rodinu. Nikdy už se ale nevrátila.
Další zážitek, kdy ji málem čekala svatba byl v Tunisu. Začala zde chodit s jedním bohatým tunisanem a než se nadála, chystala se svatba. Ona ji ale nechtěla, nikdo ji však neposlouchal. Opět se tedy uchýlila k útěku.
Další přítel Dony byl opět bohatý muslim. S ním měla spoustu zážitků, neustále ji obdarovával drahými dary. Na nějaký čas ale musel odjet a nechal jí jeho zlatou kreditní kartu. Nejdříve toho nevyužívala, ale nakonec utrácela opravdu horentní sumy za absolutní nesmysly, které ani nepotřebovala. Nakonec jí kartu zabavili zaměstnanci banky. Řekla, že jí kartu nechal přítel, ale i tak měla velké problémy, dokonce ji mohly zavřít do vězení. Když volala příteli, že jí zabavili kartu, zeptal se jí, kolik utratila. Teď si nejsem jistá, kolik přesně to bylo, jen vím, že nepředstavitelná suma! Její přítel chvíli mlčel do telefonu, poté zavěsil a už ho nikdy neviděla.
Nakonec si našla zámožného přítele z Kypru, kde s ním nějakou dobu žila. Poté otěhotněla, ale vše se jí začalo honit hlavou. Nechtěla zbytek života strávit na Kypru, kde nic není a kde není co dělat. Odletěla tedy do Londýna - opět se jednalo o opuštění chlapa ze dne na den, resp. tedy útěk. Když se jí jejich syn narodil, pouze mu to oznámila telefonem.
Nakonec si vzala Mahmouda, muslima žijícího v Londýně. Měli spolu další dva syny a dceru, prvního syna bral jako vlastního. Jak se stýkala s komunitou lidí, narážela stále více na případy, kdy muslimský otec odvezl děti muslimské matce - britce. Stávalo se tak zcela neočekávaně, žena to ani netušila, protože jim vztah dobře klapal. Muslimové si ale najednou uvědomí, že nechtějí, aby jejich děti (především dcery) vyrůstali ve zkažené zemi západu a tak je odvezou tam, kde vyrůstali oni sami. Donya těmto ženám pomáhala k dětem zpět, jela do danné země s matkou, našli dítě, chvíli jej sledovaly, v nejvhodnější chvíli se mu matka ukázala, dítě k ní běželo a společně jej unesly zpět do Británie. V knize je popsáno spousty velice napínavých příběhů, kdy každý měl jiný průběh a ne vždy se únos povedl. Jednou byla Donya s matkou unešených dětí zavřená v Dubaiské věznici.
Donya pomáhala ostatním a sama netušila, že jí její muž unesl dvě děti! Dceru a nejmladšího syna. Unesl je do Iráku, kde byla válečná zóna. Donya nejprvě děti hledala v Sýrii a jiných zemích, do Iráku nešlo se dostat, pokud jste nebyli občany. Donyu stálo hledání vlastních dětí spoustu času, nervů a hlavně peněz. Nakonec s ní jela sestra a zbylé dvě děti do Iráku. Při přejezdu hranic měly obrovské štěstí, že stráž nebyla důsledná v kontrole pasů. Navíc v Iráku nesmí žena řídit auto a tak si musely najmout řidiče. Ten před hranicema vzal všechny jejich zavazadla a obvázal je kolem auta - pro příbad, že by auto trefila zbloudilá kulka či více kulek, měkké zavazadlo je lépe zbrzdí. Dále všem řekl, ať si peníze poschovávají různě po autě do nejméně pravděpodobných míst a v peněžence si nechají jen málo peněz - pro případ loupežného přepadení.
Nakonec děti našla ve městě, kde bydlela Mahmoudova matka. Přijela tam, když byli kdesi pryč, ale ve městě byl večerní zákaz vycházení a tak se zanedlouho objevili. Donya přiskočila k autu a vytáhla děti ven, Mahmoud se ani nebránil. Donyi sestra někam zmizela, našla kousek dál vojáky americké armády, obeznámila je se situací a ti přijeli i s tankama. Donya prokázala, že děti jsou její a že je britka, američani jí tedy v podstatě dopomohli zpět k dětem, Mahmoud totiž nemohl nic dělat, když mu do obličeje mířil kulomet a americký voják mu řekl, ať odstoupí nebo ho bude muset zastřelit.
Mahmoud se po nějaké době vrátil do Británie i přes to, že tam na něj byl zatykač. Donya se nakonec rozhodla stáhnout žalobu, nechtěla vysvětlovat dětem, že je jejich otec ve vězení, protože děti únos chápaly jako návštěvu prarodičů. Smířila se tedy s Mahmoudem a domluvili se na tom, že bude on moct vídat děti.
Celý příběh tak nakonec dobře dopadl.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.