7) On a ona se srazili v knihovně

22. října 2014 v 15:25 |  Hřejivá výzva
Musím se přiznat, že mi tento článek dal docela práci. Přemýšlela jsem nad ním dva dny a dokonce i v noci, až mě nakonec napadlo něco v tomto stylu, který je zde sepsán... Doložit "skutečné" dopisy jako obrázky mě napadlo až při psaní článku. Ve spolupráci s šíleným scanerem, který mám k dispozici to byl opravdu článek na celý den. To nemluvě o mém škrabopisu, který jsem se tedy snažila mít co nejúhlednější, tak snad to po mě přečtete.




ON: Bože, je tak krásná... Jak ji mám oslovit? Chodí sem každý týden, ale všimla si vůbec ona mě? Každou středu sedává v koutě knihovny, pročítá si knihy a pak si nějaké půjčí. Jednu ale nikdy neodnese... Vždy se do ní začte a já mám tak čas si ji blíže prohlédnout, kochat se pohledem na ní a přemýšlet, jak ji oslovit... Nakonec do knížky vloží nenápadnou záložku a jde jí uklidit mezi ostatní. Nebojí se, že si knihu někdo půjčí a ona ji nebude moci číst dál? Nebojí se, že knihu někdo vezme do ruky, její záložka vypadne a ona pak bude pracně hledat, kde četla naposledy? A v tu chvíli mě to napadlo. Napíšu jí dopis a vložím ho do té knihy. Mohu pak pozorovat, jak ho čte a jak se při tom tváří. Pokud neodpoví, budu mít jasno a vyhnu se přímému odmítnutí. Nebudu se jí pak muset vyhýbat, protože nebude vědět, od koho psaníčko bylo... Jdu na to...

No musím říct, že se mi nervozitou klepala ruka a jsem zděšen nad tím škrabopisem, ale lepší už to patrně nebude...
Je úterý večer, dávám dopis do knihy, pozhasínám v knihovně, zamykám a jdu domů pln napětí a očekávání z následujícího dne...


ONA: Dnes jdu z práce rovnou do knihovny, jako každou středu. Miluji ty pocity uvolnění, kdy mohu v klidu usednout s knihou v koutě knihovny a nerušeně relaxovat nad příběhy v ní psané... Nechat se unášet fantazií a zmizet alespoň na chvíli z tohoto stereotypního světa...
Vrátila jsem některé knihy a šla se podívat po jiných. Když jsem našla co jsem chtěla, došla jsem si pro knihu, kterou si domů nikdy nepůjčuji, čtu si jí vždy jen tady - v koutku knihovny. Beru ji do rukou a odcházím na své místo, otevírám knihu a hledám malou záložku, kterou potajmu vkládám do knihy, abych věděla, kde jsem předešlý týden skončila. Konečně jsem jí našla a hned na mě vypadlo i překvapení, nějaký dopis. Je to divné, minule tu nic takového nebylo, to bych si všimla! Navíc na místě, kde jsem skončila se čtením? Víc než divné... Rozhlížím se, ale nikoho nevidím... Pomalu ho tedy otevírám a pouštím se do čtení...



Je to možné? Dopis od tajného ctitele? Nejdříve ho chci zmuchlat a vyhodit, ale zvědavost mě nakonec přemůže. Na vedlejším stole beru papír a tužku a dám se do odpovědi... Co napsat, abych nedávala zbytečnou naději, ale zároveň abych dotyčného neurazila? Jem tak zvědavá, kdopak to může být? A je to vůbec mířeno mě? No uvidíme, odpovím...



ON: Ona odpovídá!!! Bere papír a píše!!! Nemohu tomu uvěřit... Co tam asi bude? Pošle mě do háje nebo bude dál hrát tuto hru? Nejdříve se tvářila překvapeně a pobaveně, pozoroval jsem jak dopis čte a nervozitou jsem nebyl schopen ani dávat vrácené knihy zpět do regálů... Je zamyšlená, možná smutná? Nedokážu se v tomto výrazu orientovat... Co tam píše? Jsem nervózní, nevydržím to...
Trvalo to snad věčnost, než dopsala dopis a dala ho do knihy tam, kde dnes dočetla. Nebylo to jako jiný den, kdy je zarytá do svého čtení, dnes pořád pokukovala po okolí, ale nevěnovala mi svýma modrýma očima větší pozornost, než komukoli jinému. Nakonec se zvedla, knihu uklidila, vzala pár knih co měla na stole a šla přímo ke mě. Nejdříve jsem na ní koukal jako blb, než mě probrala slovy "Tyhle si půjčuji, prosím, můžete mi je označit?" a mile se usmála. Sakra, já jsem vůl! Jistě, že šla ke mě, ke komu asi jinému, co jsem čekal? Že ví, že jsem tam ten dopis dal já?
Jakmile opustila knihovnu nejen ona, ale i ostatní návštěvníci, šel jsem k oné knize. Nešel, běžel... Nemohl jsem se dočkat, co se dočtu a zároveň jsem měl obrovský strach... Teď už to ale vědět budu... Otevírám knihu, třesoucími prsty vytahuji složený papír a čtu:


Pche, a pak že já škrábu :) No ale co jí odepsat? Musím odepsat dnes, dokud na to mám klid, co když bude zvědavá a přijde už zítra? Dávám se okamžitě do odpovědi a snažím se sesmolit dopis, který by jí přesvědčil v dalším psaní. Jak je vidět, zaujalo jí to, ale zcela vyhráno nemám...


ONA: Včera to byl opravdu zvláštní den, ten dopis v té knize, jsem zvědavá, jestli si ze mě jen někdo nevystřelil a tak jsem to večer volala své kamarádce. Povídala jsem si s ní a povídala, řešila jsem s ní možné i nemožné scénáře týkající se dopisu, nakonec mě ale má kamarádka přesvědčila, abych šla do knihovny hned druhý den a podívala se, zda je tam odpověď, pak prý jí mám hned zavolat. Je zvědavá jak Keliška...
Dneska jsem tedy do knihovny opravdu šla, také jsem byla celá natěšená na odpověď. Knihovník byl docela udivený, že mě tam vidí i v jiný den než ve středu, navíc bez stohu knih... No ať má o čem přemýšlet, já se vůbec divím, že si mě všiml a věnoval mi takový pohled jako dnes, většinou se tváří, že ho absolutně nezajímám, stejně jako ostatní. Jen napípá knihy a jde si zase po svém, přitom takový pohledný mladý chlap... Škoda ho tady mezi těmi regály zaprášených svazků knih...
Nedočkavě jsem nalistovala stranu posledního čtení a tam byl opravdu dopis s odpovědí!

Takže on pozoruje, co čtu za knihy, zajímavé, toho si nikdo nevšímal, dokonce ani můj bývalý nevěděl, co mám ráda a co čtu, jednou mi koupil k výročí knihu detektivního žánru, přitom tento žánr nemám ráda a nečtu ho... No co dodat...
Jak to myslel, jestli máme oba štěstí dost? Je pravda, že doma na mě nikdo nečeká, to ale přece nemusí znamenat, že jsem nešťastná, no ne? I když je pravda, že si dokážu představit mít víc štěstí... Ten chlap mi prostě mluví z duše...
Bojí se však odkrýt tvář, určitě bude ošklivý. Zatím vypadá na sympaťáka, ale jestli má velký pupek, řídnoucí pleš, křivé nohy a je o hlavu menší než já, tak se mu nedivím ze strachu z odkrytí své osoby. Co myslí tím, že se těsně míjíme a přesto jsme si daleko? To je hádanka?
Nevím, jestli mám odpovědět hned nebo si nechat odpověď projít hlavou. Zavolám kámošce, NE, neazvolám! Akorát by zmanipuovala mé myšlenky a odpovídala bych jejími slovy. Musím odpovědět hned, dokud se mi honí v hlavě všechno možné... Tak jako tak, k odpovědi mě přesvědčil a o to přece šlo :)


ON: Doufal jsem, že jsem jí moc nevyplašil, ale pak jsem zjistil, že vůbec. Překvapila mě. Dnes sem vletěla jako uragán i přesto, že čtvrtky nejsou jejími návštěvními dny. Asi jsem jí opravdu tímto způsobem oslovení zaujal... Teď ještě jetli jí druhý dopis přesvědčí k další odpovědi. Ani si s knihou nesedla, četla ho ve stoje a chvíli to vypadalo, že ho jen zmuchlá do kapsy a odejde, ale nakonec šla ke stolu a začla psát odpověď! Jsem z toho nadšená a vzrušený napjetím, co asi píše. Tenhle způsob komunikace mě začal velmi bavit! Je tak nádherná, když je zamyšlená. Odpověď má sesmolenou celkem rychle, zaklapla jí do knihy a bez čtení ji šla uklidit. Když mě míjela, nevinně a zároveň nervózně se na mě podívala - jinak než jindy. Snad netuší že to jsem já? Nenapověděl jsem jí moc?
Nevydržím čekat na konec otevírací doby a jdu si pro dopis v knize, pro odpověď mladé ženy, která mě neskutečně zaujala...

Stručný rychlý dopis plný otázek, myslím, že kdyby tolik nespěchala, asi by přišla na to, o koho jde, nemám ji už oslovit? Ne, ještě jí jednou odpovím, baví mě to a jeden dopis navíc ničemu neublíží, no ne? Chystám se tedy k sesmolení odpovědi, která bude stát opravdu za to!
Sepsal jsem dopis a zase doufám, že jí nevyděsí, ale musím s tím trošku pohnout, nevím, jak dlouho jí bude toto dopisování bavit. Přijde zase zítra?

ONA: Přišla jsem domů s druhým dopisem a zavolala kamarádce. Neměla moc času a tak jsem se s ní dohodla, že v pátek zajdeme na sklenku vína do místní vinárny a tam jí oba dopisy ukážu.
V pátek po práci jsem bohužel nestihla zaběhnout do knihovny, škoda, těšila jsem se na odpověď a budu to muset vydržet do pondělí. To je ale situace - v době emailů, mobilů, facebooku a jiných vymožeností si píši s chlapem přes dopisy schované v knize. Opravdu nezvyklé, originální, romantické...
Nemohu se dočkat pondělka...

ON: Dnes je pátek a já čekám, jestli má kráska dorazí pro odpověď. Nepřišla... Nevím, co si o tom myslet, jestli prostě jen nestíhala nebo se na to vykašlala? Neměla být poslední věta v jejím dopise jasným sdělením, že jí psaní dopisů nezajímá?
Uvidíme, snad dorazí v pondělí...

ONA: Konečně pondělí, práce za mnou a tak mířím rovnou do knihovny. Dnes, i přesto že je pondělí, si zase chvilku v klidu počtu. Nechci budit podezření, proč najednou lítám den co den do knihovny a trávím tam sotva 20 minut. Už tenkrát na mě ten knihovník divně koukal, tak snad nebude sledovat co dělám a nevyhodí mou odpověď pro toho tajemného neznámého... Nebo snad nevyhodil už dopis pro mě od toho neznámého? Snad tam bude, jsem napnutá jak kšandy.
Letím ke knize, beru si jí na své místečko do kouta knihovny a nenápadně otevírám knihu. Je tu! Je tu odpověď! Kdo by řekl, že mi někdy něco takového bude dělat takovou radost?

No dnes je to psáno takovým rozklepaným písmem, asi neznámý spěchal. Třeba přišel v pátek před koncem zavíračky? Škoda, že jsem nepřišla, mohla jsem ho vidět aniž by o tom on věděl!!! Nebo bych mohla vyslat kamarádku, ať tady nenápadně sonduje. Jenže to by tu mohla být celý den a v tom případě by určitě budila u pana knihovníka velké podezření... Ale kdo ví, třeba by se s ním zapovídala, vypadá tedy velice tiše, ale má kamarádka se nezdá, když si zamane někoho sbalit, tak je její, třeba by ho dala... Ne, on si nic takového chudák nezaslouží, navíc by mě překvapila o zábavu a překvapení, až se mi bude chtít tajemný neznámý ukázat. Dneska na to jde v dopise docela zhurta, hned o osudu, lásce a zamilovanosti? Kdyby to nebyl třetí dopis, tak bych snad ani neodpověděla, vždyť mě ani nezná! Nebo snad ano? To já nevím o koho jde, on to ví víc než dobře, třeba je to někdo kdo mě zná blíž než jen od vidění... Mám nad čím přemýšlet! Když on na mě takhle, tak mu oplatím stejně! Chci ho vidět!
Dnes jsem stejně knihu dočetla a tak mu mou odpověď dávám na poslední stranu knihy. Třeba pochopí, že je nejvyšší čas na to, aby se mi ukázal...


ON: Konečně pondělí! Nemohl jsem se dočkat! Celý den ji vyhlížím, až nakonec dorazí. Sluší jí to víc než kdy jindy. Dnes se chová jako obvykle, jako by se nic nedělo, jako by si s nikým tajně nepsala dopisy ukrytými v knize... V klidu si četla a popravdě ani jsem si nevšiml, zda dala do knihy nějakou odpověď. Celou tu nekonečně dlouhou dobu jsem přemýšlel, zda ji nemám oslovit a vše jí říct. O tom, co k ní cítím a že to jsem já, ten neznámý. Odvahu jsem nakonec nedostal. Přece jen nevím jak zareaguje na můj dopis, co si o něm asi myslí, nezatlačil jsem moc na pilu? Zamyšleně hledím do počítače, když najednou stojí u mě - ONA! Nemá u sebe žádné knihy, prostě tu jen tak stojí a čeká, až si jí všimnu! Vyskočil jsem ze židle leknutím. "Máte přání?" vykoktal jsem - já vůl!!! Fakt slušné představení! Jestli o mě ví, tak si teď musí myslet, že jsem pořádný vůl, ještě ke všemu koktající! "Promiňte, že ruším," začla nesměle a položila TU knihu na stůl k mým rukám "nevíte, kdo ještě čte tuto knihu stejně jako já? Já jen, že ji mám přečtenou, tak si jí ten dotyčný může klidně půjčit domů..." Nevěděl jsem, co na to říct, podal jsem jí tedy knihu zpět i přesto, že jsem měl nutkání si ji nechat u sebe a podívat se, zda tam není dopis. Popravdě jsem jí tedy řekl, že nevím o nikom, kdo by tu knihu četl současně s ní a nezapomněl jsem dodat, že má velice vytříbený vkus a takových zákazníků do této knihovny moc nechodí. Zadívala se mi zhluboka do očí, jakoby něco tušila a jen odpověděla "aha, jen jsem myslela, že jí čte ještě někdo jiný. No nic, nevadí. Uklidím jí a půjdu." s těmito slovy šla uklidit knihu a odešla. Monžá jsem právě promrhal svoji chvíli! Sakra třeba přišla, protože ví, že jsem to já a chtěla mi dát jen šanci, abych jí všechno řekl. Sakra, sakra, sakra! Letím ke knize a jako smyslů zbavený hledám dopis. Je tam, až na konci, ale je... Uff...


Neví nic? Určitě ví, vždyť to sedí... A teď odešla! Chtěla mi určitě ten poslední dopis předat s tou knihou a já vůl jsem to prošvihl! Už jí neodpovím, až přijde příště, oslovím jí! Už nebudu na nic čekat, nechci promrhat další příležitost!!!

ONA: Včera to bylo v knihovně dost zvláštní. Knihovník se choval zvláštně. Že by nevěděl, kdo další čte tu knihu? To je hloupost... Ledaže ten neznámý knihu opravdu nečte, jen tam vkládá dopisy, což je otázka pár vteřin... Ale co to knihovník říkal o mém vytříbeném vkusu? Znělo to podobně druhému dopisu, kde mě neznámý chválil, že čtu zajímavé knihy... Zvláštní, fakt zvláštní. No uvidíme co neznámý odpoví na můj dopis, snad z toho pochopí, že už si dál nemáme jak dopisovat, když jsem knihu přečetla. A další číst v knihovně nebudu, dokud se mi neukáže!
Dnes, ač je úterý, jsem šla opět do knihovny, rovnou ke "své" přečtené knize. Rozevřela jsem jí, ale nic tam nebylo. Prolistovala jsem tedy všechny strany a nic... Buďto neznámý nestihl odpovědět nebo se knihovník šel podívat, co s tou knihou mám a našel tam můj dopis... No to je trapas, proto se na mě tak divně koukal, když jsem přišla... Myslí si, že se chovám jak puberťačka, co si s někým dopisuje...
"Slečno, já myslel, že jste knihu dočetla." ozvalo se za mnou a já leknutím málem knihu upustila na podlahu. Otočila jsem se a za mnou stál knihovník, úsměv od ucha k uchu, takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Vypadá tak uvolněně, ne tak vážně jako vždycky, když mi vydává knihy k vypůjčení...
"No... já... víte..." koktám ze sebe a nevím, co vlastně říct. Na co se vymluvit, aby si o mě nemyslel, že jsem úplná kráva? Určitě ví o tom dopise! Našel ho tam a teď si ze mě bude utahovat...
"Myslím, že jste tam včera tohle zapomněla..." řekl a z kapsy vytáhl MŮJ dopis neznámému! Sakra!!! Všechno je v háji! "...víte, musím se Vám k něčemu přiznat..." pokračoval "ty dopisy....ehm...píšeme si je spolu, to já jsem ten neznámý." dokončil větu a teď už se neusmíval, tvářil se nervózně a čekal, co já na to.
Chvíli jsem stála s pootevřenou pusou a nebyla jsem schopná odpovědi. Teď už to všechno sedí! Chodím sem už pár let a on tu byl vždy, musí toho o mě vědět tolik...
"Víte, tohle je dost originální." prolomila jsem ledy a přerušila tak trapné ticho zrovna ve chvíli, kdy chtěl knihovník asi vzít roha "Neprobereme to někde u kávy? Třeba dnes večer? Když mi tedy prozradíte aspoň své jméno?"
Souhlasil, prozradil mi jméno, potykali jsme si a domluvili se na místě našeho setkání. A že jsem na kávu pozvala já jeho? No a? Vždyť on udělal ten první krok a oslovil mě :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lenýs Lenýs | E-mail | Web | 22. října 2014 v 18:20 | Reagovat

Ahojky psala jsem ti na mail, ale potřebuji tvojí odpověď.. :) Bereš to místo adminky, nebo ne? :)
Hl. adminka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.