5) Myslel jsem, že jsem viděl...

20. října 2014 v 11:14 |  Hřejivá výzva
Myslel jsem, že jsem viděl zloděje! Kdo mohl tušit, že to zloděj nebyl? Je snad normální se v temné noci plížit podél domu a nakukovat do oken? Nechtěl jsem jí ublížit, to jsem opravdu nechtěl...

Toho dne bylo ráno jako každé jiné, budík mě tahal z postele a když se mu to konečně podařilo, udělal jsem si kávu, rychle posnídal, nakrmil psa a běžel jsem do práce. Cestou jsem opět přemýšlel nad tím, jestli si pořídím dalšího psa, až Argo nebude mezi námi. Je opravdu starý, zuby už má skoro všechny vypadané a hlídač už z něj dávno není, sice štěká, ale zloděje by tak maximálně užužlal dásněmi, než aby ho kousnul do zadku a hodil přes plot... No co, až ta chvíle přijde, tak přijde a uvidím, jestli budu schopen si hned pořídit jiného psa, přeci jenom teď mám nějaký názor a až se Argovi opět přitíží a nastane ta perná chvíle, můj názor se může rychle změnit a nebudu si moct ani představit, že by tu měl být jiný pes...
Z myšlenek o Argovi mě vytrhne SMSka - přání k narozeninám od mého kamaráda, že prý to zítra pořádně zapijeme. Mám radost, že je pátek, ale na své narozeniny jsem úplně zapomněl! Třicítka už není důvod k oslavě, ne pokud chlap žije v baráku sám a nemá rodinu. Celý týden přemýšlím, jak to udělat... Jak to říct a kde... Totiž, abyste chápali o čem je řeč, chystám se požádat svou přítelkyni o ruku! Jsme spolu již šest let a myslím, že je čas posunout se dál a hlavně je nejvyšší čas založit rodinu, pokud bude tedy souhlasit. Koupil jsem nádherný prstýnek, určitě se jí bude líbit. Celé jsem to vymyslel jako překvapení, ty ona totiž miluje, pořád mi nějaké překvápko chystá i když ví, že já z toho moc nadšený nejsem. Například loni na naše páté výročí čekala u mě před prací ve svém autě, hned jak jsem ji uviděl, zatrnulo mi, na sedačkách měla sbalené dva kufry! Myslel jsem, že se mi to snad jen zdá, ona mě opouští! Proč? Přišel jsem k ní neschopný slova a ona, ať se na nic neptám a nastoupím do auta, tak jsem nastoupil. Sedla si na místo řidiče a řekla mi, že nechce o ničem mluvit v autě a že ač se mi to bude zdát divné, přeje si abych si převázal oči šátkem, protože nechce, abych viděl, kam jedeme. Chvíli jsem si myslel, že snad zešílela! Podala mi šátek a tvářila se u toho smrtelně vážně, nebyl jsem schopen jí odporovat, zavázal jsem si šátek přes oči, stejně jsem nechtěl nic vidět, hlavou mi lítaly šílené myšlenky, co se mohlo posrat, že mě chce opustit? Jeli jsme dlouho, řekl bych tak hodinu, už jsem s tím šátkem na hlavě usínal. Najednou zastavila a řekla mi, že musí vyjít z auta ven a něco zařídit, ale že na mě uvidí a ať si ten šátek nesundavám nebo všechno pokazím. No, jen jsem myslel na to, že nic pokazit nechci, pokud je ještě šance vše zachránit. Slyšel jsem, jak tahá kufry, zabouchla dveře a s někým se baví. Trvalo to strašně dlouho, už jsem si chtěl šátek sundat a podívat se, kde to jsem a co se to k čertu děje, když v tom se otevřely dveře a sedla si vedle mě. Bylo ticho, napjetím jsem ani nedýchal. CO SE SAKRA DĚJE? Pak jsem jen cítil její rty na mých, rozvázala mi šátek a před obličejem mi mávala nějakými papíry. Smála se od ucha k uchu a už jsem jen slyšel její oblíbené "překvapenííííí"... V tu chvíli mi bylo jedno o co jde, oddychl jsem si, že mě neopouští a v duchu jsem si nadával, proč já blbec hned myslím na nejhorší? Vždyť jí znám, takováhle překvápka mi dělá třikrát do roka... A víte co to bylo za překvapení? Objednala nám romantický zájezd k moři, abychom si tam mohli to výročí pěkně užít. Někdy mám pocit, že jí nestíhám v těch jejích překvapeních dohánět... Prostě jí miluju a tak vymýšlím, jak jí maximálně překvapit žádostí o ruku, abych jí tyhle všechny šoky vrátil jednou pro vždy. A udělám to dnes večer! Nebude čekat, že jí požádám o ruku na své narozeniny a ať už kuje jakékoli překvápko, dnes jí dostanu já!
Dojel jsem do práce a pustil se do svých obvyklých činností, ale nervozita mi nedovolila pracovat naplno. Kdo by to řekl, že budu ze žádosti o ruku takhle nervózní? Vždyť jsem chlap, sakra! Nervózní jsou ženský, ne? Ale co když odpoví záporně? Co když řekne, že se na svatbu ještě necítí? Co když mě odmítne? Ne! Nesmím myslet negativně, nebo se z toho zblázním! V tomhle mě má drahá polovička dávno prokoukla. Vždycky nejdřív ve všem vidím něco negativního, místo abych koukal na svět pozitivně. Ale v tom mě zase doplňuje ona, má láska.
Pauza na oběd, to už je tolik hodin? Čas tak letí a já absolutně nestíhám. Jsem myšlenkama úplně jinde, ale to asi vedení zajímat nebude, musím se vzchopit a tu práci dnes za každou cenu dodělat! Mohu být šťastný za tak skvěle placené místo a nesmím dávat nikomu příležitost, aby se o mou židli ucházel. Dost lidí na mé místo chce, ale jen málokdo by mou práci zvládl, všichni vidí jen dobré peníze, ale nikdo nevidí ty starosti kolem. Naštěstí mí nadřízení vědí, že pracuji efektivně, jen tak mě nikdo nahradit nemůže, i tak jim ale nesmím dávat záminky k tomu, aby si mysleli, že snad v práci polevuji nebo to flákám. Zbytečně bych pak přišel o odměny a to nechci.
Uff, ani nemohu jíst, dává mi práci do sebe nasoukat dnešní menu. Přemýšlím jestli bude souhlasit s tím, že se ke mě nastěhuje natrvalo. Už teď tráví víc času u mě než u sebe doma, ale když potřebovala, zůstala pár dní u sebe v bytě. Mohla by ho prodat nebo pronajmout, je přece zbytečné, aby živila byt, když může bydlet u mě v baráku a když by potřebovala zůstat ve městě, pořád je levnější zaplatit pár nocí v hotelu než platit co měsíc náklady spojené s bytem. O peníze sice nouzi ani jeden z nás nemá, ale proč je vyhazovat oknem?
Sakra, ta pracovní doba dnes utíká rychleji, než bych si přál! Nedá se nic dělat, budu tu muset dnes zůstat déle a práci dodělat, musí to být dnes hotové děj se co děj. Domů se dostanu až za tmy, ale moje milovaná mi stejně volala, že se jí v práci vše nahromadilo a tak patrně ke mě dnes nestihne dojet, prý jí to strašně, strašně moc mrzí a zítra mi vše vynahradí. Mě to mrzí dvojnásob, celá ta věc s žádostí o ruku se bude muset posunout a nevím, jestli to bude ono, když už to nebude v den mých narozenin. To by prostě bylo to největší překvapení, nečekala by to ani náhodou! No co se dá dělat, kdybych nebyl ateista, řekl bych, že Boží cesty jsou nevyzpytatelné, ale jelikož jsem ateista, tak řeknu jen "zase se posralo co mohlo".
Kupodivu se mi podařilo práci dokončit a tak pod rouškou tmy mířím domů. Chudák Argo, určitě sedí u vrat a doufá, že se už konečně vrátím, musí mít hlad. Když ale dorazím domů, nikdo mě nečeká. Volám na Arga, ale nikde nikdo, mohlo mi dojít, že už velmi špatně slyší, vlastně je téměř hluchý. Jdu se tedy podívat po zahradě a slyším nějaký šramot, neznělo to jako pobíhající pes, navíc Argo už dávno nepobíhá, jen se šourá. Vzal jsem tedy do ruky nohu od kovového zahradního stolu, který jsem předešlý den rozebral s tím, že ho již uklidím, ale ještě jsem se nedostal k tomu rozebrané díly odnést do nedaleké zahradní chatky. Hranatá ocelová noha byla celkem těžká, ale nevím, co má dotyčný neznámý za lubem a musím bránit svůj majetek! Vidím, jak ta osoba v tmavém obchází dům a snaží se být co nejméně nápadná, nakukuje do oken, to je ale drzost! Pomalu se za tím zlosynem blížím a když už jsem těsně za ním, napřahuji se a vší silou ho udeřím do hlavy! "Tak, a máš to, teď si pro Tebe může přijet policie ty zmetku zlodějskej, na mě si nepřijdeš!!!" ječím a hrabu z kapsy mobil, abych zavolal policii. Poslali sem rovnou i záchranku, byli tu docela rychle. Až když dotyčného pachatele nakládali do záchranky, zjistil jsem, že jsem udělal největší chybu ve svém životě. Proč jsem sakra nejdříve toho člověka neoslovil? Proč jsem jednal tak zbrkle? Proč jsem opět myslel na nejhorší a předpokládal, že mě jde někdo vykrást? Proč mě sakra nenapadlo, že mi opět má drahá polovička chystá nějaké povedené překvapení????
Myslel jsem, že jsem viděl zloděje! Kdo mohl tušit, že to zloděj nebyl? Je snad normální se v temné noci plížit podél domu a nakukovat do oken? Nechtěl jsem jí ublížit, to jsem opravdu nechtěl...
Svět se mi hroutí! Přežije to? Odpustí mi? Odpustím si já? Myšlenky se mi honí hlavou a já překotně líčím policistovi, co se stalo. Záchranka s hlasitým houkáním odjíždí pryč a mě zachvacuje panika, musím jet za ní, musím vědět jak na tom je. Musím vědět, že je v pořádku!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.