11) Postavit se strachu čelem

30. října 2014 v 15:10 |  Hřejivá výzva
Byl přelom května a června roku 2001 a měla jsem ten den jet se svou macechou na výjížďku, šla jsem tedy vypnout ohradník a chytla jsem si svého hřebce. Macech ale nemohla na pastvině chytit kobylu a tak mě požádala o pomoc. Vymyslela, že si mám sednout na hřebce a kobylu chytit z něho, protože kdykoli se k ní někdo z nás přiblížil, utekla, před koněm ale utíkat nebude. V té době mi bylo necelých 12 let, jezdila jsem bez sedla a na svého hucula jsem měla extra dlouhé otěže jako na obrovské ČT. Jela jsem za kobylou Dianou a s hřebcem jsem jí zahnala do rohu ohrady, otěže jsem držela v jedné ruce a uzdečku na kobylu v druhé. Když byla zahnána do rohu, pustila jsem hřebcovi otěže, naklonila se nad kobylu a začala jí nasazovat uzdečku. Hřebec Vašek byl ale moc blízko ohradníku, přešlápl si, doktkl se ho, dostal ránu a vystřelil tryskem vpřed! Najela jsem blízko k ohradníku, protože jsem byla přesvědčená, že je vypnutý, vždyť jsem ho sama vypínala! Naneštěstí šel můj strejda do garáže, všiml si, že je ohradník vypnutý a tak ho zapl... Po tom, co Vašek dostal ránu od ohradníku a vystřelil vřed, já jsem z něho letěla pozadu dolů na pravou stranu, protože jsem byla nahlá nad kobylu. Tím, jak jsem letěla pozadu, tak se mi levá noha zasekla do otěže a kůň mě táhl za sebou přes ohradu. Ještě větší smůla byla, že rok předtím kopali přes ohradu kanalizaci, kterou teprve před pár měsíci zahrabali, zůstalo tam spoustu kamení a jiného bordelu, přes který mě hřebec táhl za sebou.
Když se mi konečně podařilo vyprostit nohu z otěží, zůstala jsem uprostřed ohrady, přetočila jsem se na pravý bok a bolestí jsem nemohla ani dýchat, slzy se mi koulely po tvářích, klepala jsem se jako zmoklý drahý pes a měla jsem pocit, že mám snad utrženou nohu! Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, vím jen to, že u mě byla macecha a pak přišel i táta, po nějaké době mě zvedli, ale zatočila se mi hlava, zatmělo se mi před očima a šla jsem opět k zemi, nakonec mě táta musel domů odnést, naštěstí to nebylo daleko, protože ohradu jsme měli hned vedle baráku.
Druhý den, když jsem nemohla ani vstát a dojít si na WC, mě táta odvezl do Teplické nemocnice, kde mi dělali RTG páteře a pánve, bylo to neskutečně bestivé, když mi natáčeli nohy tak, aby to mohli dobře nafotit. Nevím už přesně, co jsem měla zadiagnózu, vím jen, že zlomenou pánev jsem neměla, pouze naprasklou a možná i něco s vazy, nevím jistě, je to spousta let, já byla dítě a ničemu z těch výroků jsem ani trochu nerozumněla a bylo mi to i jedno, hlavně aby to už nebolelo.
Měsíc jsem jen ležela v posteli, případně jsem si došla za pomocí berlí kam jsem v rámci bytu potřebovala. Byla jsem nešťastná, protože jsem nemohla na taneční vystoupení, které naše 6. třída plánovala na Akademii ZŠ. Nejhorší pro mě byl pátek 29.6.2001, kdy jsem si šla pro vysvědčení. Do dnes si pamatuji, že jsem na sobě měla modré šaty, táta mě odvezl až před školu a já chtěla jít za každou cenu bez berlí, ale nebyla jsem schopná udělat krok, otočila jsem se zpět k autu a prosila jsem tátu, ať tam nemusím, brečela jsem. Strašně jsem se za berle styděla. Táta ale nepolevil, dal mi berle a vyrazila jsem, chtěl jít se mnou, ale řekla jsem, že chci jít sama nebo se mi budou smát ještě víc. Když jsem hopkala po schodech do školy hlavním vchodem pro učitele (žáci chodili zadem), uviděla jsem spolužačku, jak se otočila ve dveřích a běžela do třídy (měli jsme ji hned u hlavního vchodu), slyšela jsem, jak huláká "Šárka má berle, tak se jí nesmějte!!!", připadala jsem si hrozně, jako bych šla do té třídy nahá, ale nikdo se mi k mému překvapení neposmíval, naopak - všichni se na mě sesypali jako vosy a tvářili se nadšeně, že mě vidí, chtěli půjčit berle, chtěli převyprávět co se stalo, dokonce padla i slova uznání, že jsem si došla pro vysvědčení. Byla jsem jim vděčná. Abyste to správně chápali, zbytek 3. třídy, celou 4. a 5. třídu jsem chodila do ZŠ v Ústí nad Labem, kde jsem pro zbytek třídy byla akorát vidlák z vesnice, nikdo se se mnou nebavil, všichni se mi posmívali za trapné oblečení, trapný účes, trapnou tašku do školy, trapné svačiny, prostě jsem byla trapná, cokoli jsem udělala, posmívali se mi a šikanovali mě. Jediný, kdo mě bránil byla cikánka o dva roky starší než všichni ostatní, ta mě před těma jepicema bránila! Proto jsem v šesté třídě, kdy jsem byla zpět na vesnici, měla hrůzu z posměchu a šikany. Naštěstí jsem se tam stala velmi brzy oblíbená, jen jsem neměla dostatečné sebevědomí na to to přijmout.
Ale zpět k mému úrazu. Následující prázdniny jsem strávila s kamarádkama berlema, nejdále jsem došla na zahradu. Na konci prázdnin už jsem s berlema došla ke kamarádce o ulici dál, což bylo přes dědovo zahradu celých 140m, dokonce jsem pak tento úsek šla jen s jednou berlí! Paráda! Doma jsem mezitím trénovala chůzi bez berlí, pomalu jsem brečela štěstím, když jsem přešla v pokoji 2m od skříni ke skříni, malými krůčky, ale přece. Těšila jsem se, až budu zase běhat a skákat přes překážky s kamarádkama při hře na koně.
Na podzim už jsem normálně chodila, dokonce jsem i pomalu běhala. Občas jsem se zašla podívat na koně a pohladila jsem je, ale má láska k nim jako by úplně vyprchala, necítila jsem nic, co dřív. Nějak jsem nad tím nepřemýšlela, jestli budu ještě někdy jezdit, zdravotní stav mi to zatím neumožňoval a více do budoucna jsem se nedívala. Pak přišla zima, Vánoce, já už byla jako rybička. Na Štědrý den jsme každý rok jezdili na výjížďku, ale letos jsem nad tím ani nepřemýšlela, prostě joko bych ani nikdy na koních nejezdila. Má macecha ale nechtěla jet sama (nakonec jí nic jiného nezbylo) a tak se po Silvestru rozhodla mě opět vytáhnout na koně. Domluvili jsme se na určitý den a já mě se už týden předem svíral žaludek strachy. Nemohla jsem, strašně jsem se bála! Nakonec ale ten domluvený den nastal, macecha vazla mého hřebce na lonž a vyhodila mě na něj, já byla hotová! Neskutečně jsem se bála, seděla jsem na něm jako na hajzlu, klepala jsem se jako ratlík a ječela jsem, ať stojí a ať nechodí, že spadnu, prostě mě popadla histerie... Takhle to bylo cca každý týden, pak jsem se odvážila jezdit krokem na lonži, ale pořád jsem byla ztuhlá, nedokázala jsem se uvolnit, věděla jsem, že bych toho koně nedokázala ani řídit, kdyby mě z lonže pustila. Koně jsem začla opět milovat, ale strach jsem nedokázala překonat. Až do léta jsme se nepohnuli dál, než ke klusu na lonži a procházkám do lesa, kdy mě macecha vedla na vodítku. Strašně jsem se bála!
Našla jsem si tedy jiný způsob, jak trávit se svým koněm čas. Vždy jsem ho vyčistila, vzala jsem si baťůžek s háčkem na kopyta a kartáčem a šla jsem s ním na procházku na ruce. Vodila jsem ho po loukách a vzpomínala, jaké to bylo, když jsem tam na něm cválala, postupně jsem s ním začla takto na ruce chodit všechny trasy výjížděk, které jsem s ním před tím úrazem jezdila. Strašně mi to chybělo, ale strach jsem nedokázala překonat.
Ke konci léta, kdy jsem celé prázdniny strávila voděním koně na procházky, jsem s ním byla opět venku. Šli jsme po cestě mezi strništi, které jsem vždy milovala. Vzpomínala jsem, jak jsem tam vždy svého hřebce pustila a on letěl po rovném dlouhém strništi v plném cvalu, zatímco já jsem si užívala větru v mých vlasech a jeho hřívě! Tak moc mi to chybělo! Najednou se můj hřebec rozhodl, že se na jednom zaoraném poli vyválí. Stála jsem vedle něj a přemýšlela, že až bude vstávat, tak na něho prostě nasednu! Postavila jsem se svému strachu čelem, ale nakonec jsem ho nepřemohla. Hřebec začal vstávat, já se rozkročila, ale pak jsem nohu dala zpět na zem, nedokázala jsem to.
Šla jsem s ním tedy dál, vylezla jsem kopeček mezi poli a před námi bylo jen nekonečné strniště, prostě nádhera. Nechala jsem svého hřebce, aby se popásal na malém paloučku u začátku jednoho z polí. Koukala jsem na strniště před sebou a v tu chvíli jsem se rozhodla! Hřebec stál z mírného kopečka, tak jsem se odrazila a vyskočila na něj! Překonala jsem svůj strach a bylo to úžasné! Jen jsem na něm seděla jako na vodíkové bombě a bála jsem se pohnout, hladila jsem ho po krku a smála jsem se tichým smíchem jako šílenec. On jenom zvedl hlavu, podíval se a zase se dál pásl. Měla jsem ho pouze na ohlávce, vodítko z jedné strany. Pak jsem se rozhodla, pobídla jsem ho. A on šel - pomalu tam, kam jsem chtěla. Zamířila jsem na krátké strniště mírně se svažující k vesnici, vjeli jsme na něj, já ho pobídla a on se jemně rozklusal, pobídla jsem ho znovu a on se rozcválal pomalým houpavým cvalem! Baťůžek mě plácal do zad a já brečela, tentokrát štěstím. Dokázala jsem to, překonala jsem svůj strach!!! Na konci pole sám zastavil, já seskočila, objímala ho a cítila jsem se hrozně šťastná!

Od té doby jsem začla nejenom pravidelně jezdit, ale také brát koně jako partnera a přítele, ne jako pomůcku pro zábavu. Získávala jsem informace o přirozené komunikaci, zajímala jsem se o to jak správně jezdit, co je nejvhodnější krmení mimo sena, jak s koněm správně manipulovat...
Všechno zlé je k něčemu dobré!

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | Web | 30. října 2014 v 22:31 | Reagovat

Krásný článek :-)

2 Steeve X Steeve X | E-mail | Web | 6. listopadu 2014 v 17:16 | Reagovat

Páni, z tvého příběhu mi fakt běhá mráz po zádech! Takový zážitek musel být dost bolestný nejen fyzicky... Ale jsi borec, že ses tomu nakonec sama postavila - chtělo to jen čas, že? :)

(Rád vidím kvalitu tvých článků stoupat, jen tak dál! :D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.