Stručně o mě

28. srpna 2014 v 15:17 |  Já - autorka blogu
Nevěděla jsem, co o sobě napsat, aby to nelezlo moc do soukromí nebo naopak aby to nebylo jen nesmyslné plácání. Podívala jsem se tedy na pár jiných blogů, abych si udělala obrázek, jak kdo píše články typu "O mě", ale bohužel jsem žádnou inspiraci nezískala, nechce se mi totiž psát o tom, co ráda jím, piju, kolik vážím, jaké mám oblíbené filmy, písničky, barvy a tak dále. Spíš bych to pojala nějak ve stručnosti, takové mezníky mého života, abyste věděli, s kým máte tu čest Úžasný Tak tedy začneme:


Jsem rodilá Tepličanda, ale většinu svého života jsem prožila v obci Kostomlaty pod Milešovkou kousek od Teplic. Obklopovala mě příroda, kopce a domácí mazlíčci. Své dětsví jsem strávila více méně na hřbetu svého prvního koně - hřebce Vaška, kterého jsem dostala v sedmi letech a prodán byl na dožití, když mi bylo 15let.
Odešla jsem tehdy na školu do vzdáleného Děčína, kde jsem pobývala přes týden na intru, začal mi nový život. První kluk, první nespoutané projevy puberty (ano, všichni jsme bývali trapní, každý jsme si tím prošel) a tak dál. Sranda mě přešla na konci prváku, když mě učitel nechtěl nechat projít z fyziky a celé prázdniny jsem se musela učit na opravky. Pak jsem se celkem srovnala a na školu tolik nekašlala. Mezitím mi doma vyrůstal potomek po Vaškovi, hřebec Charlie mon Biquet.
Když jsem šla do 4.ročníku, zjistila jsem, že jsem těhotná, bylo mi čerstvých 18let. Rozhodla jsem se si mimčo nechat a tím mi začal zase trochu jiný život. Od března 2008 jsem přestala docházet na denní studium, školu jsem dodělávala dálkově, na začátku dubna 2008 se mi pak narodil syn Péťa, stejně jako já v Teplicích. Kvůli absenci mě nemohli pustit k maturitě v běžném termínu a tak jsem šla v září, kde jsem překvapila jak učitele, tak sebe - zařadila jsem se mezi maturanty s těmi lepšími výsledky. Maturitu jsem měla v kapse a čekala mě mateřská.
V listopadu 2008 jsem se rozhodla prodat čtyřletého Chralieho. Neměla jsem na něj čas, bláhově jsem si myslela, že budu mít času na rozdávání. Byla jsem na vše sama a tak krátce po prodeji Charlieho jsem poslala k vodě i svého tehdejšího přítele, který byl jen přítěží, rozhodně ne partnerem. Když jsem si s ním začla, bylo mi 16 a byla jsem opravdu hloupoučká, zajímal mě jen vzhled, ale ne charakter. Bohužel pokřiveného charakteru jsem si všimla pozdě, snažila jsem se to vydržet, ale nešlo to a tak šel. Dodnes to považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě.
Život šel dál, podařilo se mi i srovnat se finančně, takže jsem si v prosinci 2009 pořídila k Vánocům koně - angloaraba Balíka, kterému věnuji tento blog.
Na podzim roku 2010 jsem se dala dohromady se spolužákem ze střední, který prožíval těžké období a potřeboval jen "zalepit prázdné místo" - bál se být sám a hledal vhodnou "oběť". To jsem já bohužel netušila a celá zaslepená láskou jsem se přestěhovala poslední víkend v květnu 2011 za ním do Děčína, převezla koně, sehnala malému školku a sobě práci. Stav, o kterém jsem si tenkrát myslela, že je štěstí netrval dlouho. V lednu 2012 jsem byla opět sama, vrátil se ke své bývalé a mě se zhroutil svět. Naštěstí jsem našla oporu tam, kde bych jí ani v nejmenším nehledala - u kolegů v práci. Celkově na toto období nerada vzpomínám. Malý měl ve školce velké problémy a já nevěděla co s ním, v práci jsem brala jen tolik, že mi to stačilo sotva na pokrytí základních plateb a každý měsíc jsem přemýšlela, za co nakrmím malého, natož pak sebe. Co se koně týče, tak jezdit jsem nemohla, protože jsem neměla hlídání (naštěstí v té době mi na něm jezdila kamarádka a platila ustájení - v podstatě ho měla v pronájmu). Dále mi pak ex dělal nesmyslné naschvály, připravil mě o auto a o peníze, které mi do života naspořil můj táta (nejednalo se o malou částku), neustále se svou matkou vymýšlel falešná trestní oznámení, zkrátka se mi mstil za to, že jsem ho nahlásila, když na mě po několikáté praktikoval domácí násilí. Měl záznamy už z dob, kdy byl se svou bývalou, ke které se vrátil, ta ho nahlásila nespočetněkrát. Snažil se dělat mi problémy v mé rodině, ve školce i u mých kamarádů, což se mu naštěstí nepovedlo. Ale pryč od nejhoršího období mého života.
Nastěhovala jsem se ke kamarádce, kterou jsem v té době znala měsíc, ale dodnes jí vděčím za vše, protože jen díky její dobrotě jsem neskončila s holou prdelí na ulici. Poskytla mě i malému domov než jsem si našla bydlení.
V únoru 2012 jsem se s malým nastěhovala do vlhkého nezrekonstruovaného 2+1 s vysokými stropy, starými špaldovými okny, děsivou koupelnou... No prostě jsem ten byt nenáviděla, ale na nic lepšího jsem neměla. Spala jsem na matraci, prát jsem chodila k ségře, jediné o co jsem se snažila, aby měl prcek aspoň pěkný pokojík, takže každou ušetřenou korunu jsem vrážela do pokojíku a oblečení na malého. Bylo to pro mě opravdu hodně těžké období, kdy jsem neměla moc daleko od depresí, neviděla jsem způsob, jak se z toho všeho vyhrabat, byla jsem zoufalá. Dodnes nevím, jak se to vlastně událo, ale začali se mi ozývat staří nezadaní známí, nějak se rozkřiklo, že nejsem zadaná. Jezdil za mnou kamarád ze základky a bral mě a Péťu na výlety, vozil nám dárečky, pak kamarád z intru, co bydlí v Děčíně - pořád mě i Péťovi něco kupoval, zval nás na obědy a večeře, jezdili jsme spolu po výletech a dělal mi nákupy "do domácnosti" - tohle jsou lidi, co mi orpavdu moc pomohli a pro spekulanty - ne, nespala jsem s nima, ani s jedním! Kamarád ze ZŠ a z intru byli mými dobrými kamarády už spousty let a byli jsme vždy zvyklí si vzájemně pomáhat. V době, kdy já byla na nule oni už měli oba velmi, velmi dobře placená místa a pomoc kamarádce jim nepřišla jako něco špatného. Ze začátku jsem odmítala, ale sama jsem věděla, že jsem sama proti sobě a že to bez jejich pomoci nezvládnu.
Naštěstí tohle příšerné období trvalo jen 5 měsíců (i když mě osobně každý týden připadal nekonečný), pak jsem si našla pořádného chlapa, který je mi skutečně oporou a je to opravdový partner, v podstatě jsme si ze začátku pomohli vzájemně, on dodával sílu a naději mě a já zase jemu, protože jeho rodinný život byl v té době také totálně v troskách a stejně jako mě se i jemu hroutil svět... Vzájemnou pomocí jsme se z toho dostali, nejdříve jako kamarádi, pak konečně jako pár. Nastěhoval se ke mě, já našla malému jinou školku, v prosinci 2012 jsme si k Balíkovi pořídil ještě jednoho koně - Tabasca, po roce našeho vztahu jsem dala výpověď v práci a našla si novou, lépe placenou. Ve finále v březnu 2014 jsme se nastěhovali do většího a hlavně lepšího bytu.

Momentálně, co se soukromí týče, jsem opravdu spokojená. Mám skvělého partnera k nezaplacení, se kterým se k sobě opravdu hodíme, prcek jde od 1.9. do první třídy, přítel jde 1.9. do nové lepší práce, já nastupuji dálkově na VŠ, plánujeme na příští rok dovolenou a celkově mám jen velmi optimistické vyhlídky.
Užíváme si to a nepotřebujeme k tomu miliony Usmívající se

To bylo tak stručně mých 25 let života v pár desítkách řádcích.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 P.S. P.S. | Web | 5. listopadu 2014 v 20:36 | Reagovat

No, jsem ráda, že jsi teď šťastná...:)

2 Kiwi Zelená Kiwi Zelená | Web | 1. března 2015 v 23:42 | Reagovat

To je pro mě až nepředstavitelné, kolik sis toho zažila...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.