Koňmo z Veleně do Kostomlat 18.7.2014 -> 61km

27. srpna 2014 v 20:10 |  AKCE, kde jsme byli
Vyjíždíme v pátek 18.7.2014 v 07:30hod. z parkoviště na ekofarmě Letní stráň ve Velké Veleni (domovská stáj). Jedeme okolo zastávky a nahoru směrem na "letiště", odtud po loukách podél asfaltky směrem na silnici 3. třídy, která spojuje Rychnov a Fojtovice, přejedeme silnici a míříme po loukách směrem na Rychnov, ve kterém dojdeme až ke křižovatce a odbočujeme na vesnici Příbram, po které vede Polabská jezdecká stezka. Jelikož silnice vede mezi pastvinami ohrazenými drátem, tak koně vedeme, po pár kilometrech se dostáváme na louku a střiháme to přímo k Bukové hoře. Po chvíli ale nastal první problém, louka je přepažená pruhem pastviny, který se nedá objet, protože končí přímo u zahrad. Nechce se nám vracet a tak jsme po chvíli objevili zahradu, kde byl majitel pozemku. Vysvětlili jsme mu situaci a zeptali se, zda můžeme projít, naštěstí nám to dovolil, což jsem se moc divila, protože ahrada měla opravdu velmi pečlivě upravený trávník. Když jsme procházeli kolem bazénu a dvou luxusních Audi s přažskou poznávací značkou, jenom jsem se modlila, aby se tam některý z koní nevysral Smějící se
Dojeli jsme na Bukovou horu, svěží a plní energie, natěšení na další cestu... No, kdybychom věděli, co nás čeká, asi bychom se tak netěšili... Už u "Bukovky" se na nás slétla hovada a to i ta obrovská, cesta sice vedla lesem, ale po asfaltce, takže jsme jim ani neujeli. Po nějaké době jsme odbočili na lesní cestu, která vedla z dost prudkého kopce, koně už to ale nemohli vydržet a tak jsme je nechali, ať těm kousavým mrchám utečou a kopec jsme seběhli. Dojeli jsme do Zubrnic, kde se mi hned z kraje Balík splašil paní, co otevřela polorozpadlou plechovou branku vydávající příšerný zvuk.
foto v Zubrnicích
Každopádně zdárně jsme obec projeli a pokračovali po červené na Týniště, dále k rozcestníku Pláň, kde jsme se na pár metrů napojili na zelenou, ale nakonec jsme uhli na Babiny a Suletice. Dostat se jen na Babiny byla hrůza, šílené kopce, naštěstí jsme tam potkali příjemné důchodce na chatě, kteří nám přinesli vodu pro koně, tvrdé chleby a nám dali s sebou celou lahev Poděbradky, dokonce nabízeli i pivo. Peníze si od nás odmítli vzít, tak jsme si s nimi alespoň zrhuba půlhodinku popovídali a šli jsme dál. Celé ty kopce jsme koně vedli, měli povolené podbřišníky, ať se jim lépe jde... Bylo hrozné vedro a už v Babinách jsme přemýšleli o hodinové pauze, ovšem nebylo kde udělat koním ohrádku. Za Suleticema jsme došli k zastávce "Homole u Panny, odb. Proboštov", kde jsme věděli, že máme jet rovně do lesa, držet se v pravo a dojedem do Horních Zálezel, ovšem cesty v pravo jsme si nevšimli a šli jsme po té výraznější. Když už jsme šli celkem dlouho a navíc do šíleného kopce, který v mapě nebyl, bylo nám to dost divné. Doleji jsme do obce Proboštov, málem mě kleplo - TAKOVÁ ZAJÍŽĎKA!!! Křičící Při normální výjížďce by to bylo asi jedno, ale když jsem věděla, že jedeme takovou dálku a ještě v takovém horku, tak mi bylo líto každého zbytečného metru a každého kopečku... Jeli jsme tedy po silnici na Horní Zálezly, poté jsme odbočili na Malečov. Opět jsme koně vedli do šíleného kopce a mě chytal první záchvat zoufalství... Jak je možné že jdeme tak dlouho, proč jsme si předem nezjistili, že tam jsou až takové kopce, proč jsme se na to nevykašlali a nejeli vozejkem??? Chtěli jsem si užít super tůru a místo toho bádáme a umíráme vedrem!!! Zastavili jsme tedy za horizontem v zatáčce, kde byl kus louky na pastvu i stromky se stínem, mezi které jsme mohli natáhnout ohradník. Připravila jsem ohrádku, odsedlali jsme, sundali uzdečky, posadili se, zuli pérka a vypili poslední zbytečky pití. Neuběhlo ani 5 minut a koně už šíleli! Začal se na ně slítávat roj hovad!!! Místo toho, aby se pásli, tak popobíhali a drbali se jeden o druhého. Naštvaní jsme tedy nasedlali, spakovali ohrádku a vyjeli, na prvním strništi jsme je nechali cválat, aby se zbavili té havěti. Hned v Malečově jsem skočila k místním vitnamcům, koupila dvě lahve obyčejné vody a nějaké jídlo (muffiny, oplatky). Něco málo jsme upili a zbytkem ochladili koně, což se jim přes můj údiv moc nelíbilo. Po dvaceti minutách odpočinku jsme se tedy napojili na zelenou a lesem vyrazili směrem na Sedlo, podél kopce Vysoký Ostrý až na Novou Ves, kde jsme se místních auto-moto kutilů ptali na cestu, jelikož jsme v Malečově ztratili mapu (před obchodem jsem jí položila na sedlo a pak jsem si nevzpomněla - patrně poodlétla a nikdo jsme si toho nevšiml). Už jsme pod sebou viděli Ústí n.L. a byli jsme spokojení, že to nejhorší máme za sebou. Vyrazili jsem ulicí Novoveská z prudkého kopce, koně jsme opět vedli (jako většinu cesty mezi Zubrnicemi a Ústím n.L.), opět se nás držela veselá nálada. Na Novosedlickém náměstí jsme opět skočili do obchůdku pro vodu, jablka a mrkve koním, kteří to dost ocenili. Sesypali se na nás místní s milionem otázek, všichni lačnili po pohlazení koní, rozplývali se nad jejich krásou a já byla ráda, že si můžu sundat minichapsy, pérka i propocené ponožky Mlčící Litovala jsem, že jsem si nevzala dvoje, v těch gumových pérkách to bylo docela brutální...
Po chvíli odpočinku jsme koně vedli dál ulicí Žukovova, kde Balík načumoval do hospody a místní opilci mysleli, že mají vidiny. Bylo to opravdu hodně vtipné Smějící se Dále jsme míjeli místní hlučné a nevychované spoluobčany a jejich děti, což byl pro mě opravdu zážitek. Hulákají už z oken "Héééj, páááníííí, mátééé heeeeezkýho psááááá.... Jóóó more to je kůůůůň..." a tak podobně... Když se chtěli seběhnout, jako že si ho bez zeptání pohladí, tak jsem začla hulákat "kouše a kope, radši běžte dál", tak si to rozmysleli Úžasný Nebudu se tajit tím, že je opravdu nemám ráda. Dříve mi nevadili, ale po několika osobních špatných zkušenostech je spojení "nemám ráda" ještě dost slabým výrazem.
Když jsme konečně dorazili k Labi, Balík i Tabasco do něj vlezli, pili, hrabali nohama a měli radost z osvěžení. Já vlezla do vody také, abych na ně mohla cákat, bohužel jsem si neohlídala hloubku a do obou pérek mi nateklo, což byl docela problém, když jsem před sebou měla ještě přes 20km. V tu chvíli mi ale bylo velmi příjemně, nohy mě už z pérek dost pálili a voda v botách nabízela velmi příjemnou úlevu.
Koně jsme převedli přes starý most E.Beneše, napojili se na chodník podél Přístavní ul., ze které jsme odbočili do ulice Přstaviště, došli jsme ke kruhovému objezdu, na přechodech nás pustili kamioňáci a pokračovali jsme nahoru na Větruši. Já jsem si na Balíka sedla, protože jsem věděla, že ten kopec už nevylezu Mlčící Když jsme konečně dorazili na Větruši, bylo půl páté odpoledne! Počítali jsme, že tam budeme ve dvanáct - solidní skluz! Domluvili jsme se se zaměstnanci, že si tam uděláme pro koně ohrádku. Opět jsme odsedlali a vypustili je - byli nadšení. Hned se váleli a s radostí popásali.
Hovada až na Větruši asi nedoletí, protože na nich byla jen sem tam moucha. Prostě paráda. Já si sundala pérka, vyždímala mokré zablácené ponožky a vše dala sušit na zábradlí, Pepa mezitím objednal teplé jídlo (kuřecí stehna a křídla, hranolky) a samozřejmě každému minerálku.
Byli jsme solidně unavení a já měla chuť zavolat někomu, ať nám doveze stan, že tam přespíme. Koně tam byli spokojení a my bychom si skvěle oddechli. Nakonec jsme ale přece jen v šest vyrazili, což připomíná poslední fotka z té jízdy, pak už jsme ani neměli chuť něco fotit...
Chybělo nám nějakých 24km, což se normálně dá zvládnout celkem rychle. Jelikož jsme ale byli unavení my i koně, táhli jsme se ještě dlouuuuho... Opět nás vedla červená turistická, já doufala, že už nepůjdeme do žádného kopce, ale ze začátku to bylo dost do kopečků a více méně po silnici. Za obcí Milbohov vede červená naštěstí po nádherných loukách, kde koně k mému velkému údivu chtěli cválat. Nechali jsem je jet jejich tempem a jen jsme udávali směr. Kousek za rozcestníkem "Pod Kameny" jsme ztratili značku a zajeli si cca 1km, značka vedla podél pastvin, pak přímo mezi dráty po obou stranách cesty, což mi bylo velice nepříjemné. Zelená travnatá cesta se postupně změnila na odporně kamenitou, takže jsme koně dlouhý kus z kopce vedli, ani jednomu nedělalo dobře po těch kamenech jít, dokonce ani nám... Konečně jsme došli do obce Habrovany, kde mě začal chytat další záchvat zoufalsví, že to neujdu... Za Habrovanama jsme nasedli a šli lesní cestou, kde jsme míjeli paní s dětma. Nenapadlo jí nic lepšího, než navést děti, aby utíkaly za koňma a pohladily si je, čímž mi velmi zvedla mandle, prostě nepřemýšlí. Děti se rozeběhly za Balíkem, přímo jemu za zadek a ze zadu si ho hladily!!! Já to zjistila jen tím, že se Balík ohlédl co se to děje! Kdyby to byl jen trochu plašan, tak je mohl pořádně nakopnout, což by se jistojistě změnilo v boj o život. Takový kopanec do břicha, hrudníku nebo hlavy... Mrazí mě po zádech když na to pomyslím! Prostě není snad nic těžkého se jezdce zeptat, zda si mohou koně pohladit???? Nebo to lidem snad nedojde, jak riskují životy svých dětí, když vymyslí s prominutím takovou blbost???? No fakt to nepochopím...
Ale zpět k naší cestě. Pokračovali jsem dále po louce k rozestavěné dálnici, kde jsme opět ztratili červenou. Vyjeli jsme louku do kopce rovně od dálnice, kterou oba koně sami od sebe vycválali. Nahoře jsme jeli podél ohrady celkem dlouhý kus, až jsme dojeli k bráně, kde byla cedule o zákazu vstupu. Asi 100m za branou jsem viděla závory přejezdu v obci Žim, kam jsme museli dojet. Byli jsme zoufalí, nechtěli jsme se vracet takový kus cesty zpět (cca 2-3km) a neměli jsme kudy jet dál. Jiná cesta tam nevedla. Řekla jsem, že to tam někde prolezu tím houštím, že se prostě vracet nebudu! Jeli jsme tedy kousek zpět, byl tam malý lesík a tedy i šance, že to půjde. Našli jsme vyjeté koleje, patrně od čtyřkolky a vydali jsme se po nich, někam vést musely. Sjížděli jsme krkolomnou cestou místy podél ohrady, přes proschlou bažinu a potok, až jsme vyjeli na louce - huráááá, hned za loukou byl Žim! Byla jsem nadšená, už je to jen kousek...
Pak už jsme pokračovali po silnici do obce Bořislav, opět vedle koní. Bylo vidět, jak se slunce chystá zapadnout a bylo to prostě nádherné. Pepu začínala chytat krize, že nedojdeme za světla a začal prostě šílet. Sedl si na Tabasca, protože na ruce ho za sebou táhl jak smrad (ze země tak chodí normálně) no a jak Pepa nadával, tak mě to přišlo hrozně vtipné, takže jsem se smála a smála a smála a Pepa víc a víc nadával. Už jsem fakt nemohla, beze srandy jsem brečela smíchy a nemohla jsem to zastavit, smála jsem se tak, že jsem ani nemohla vylézt na Balíka Smějící se Asi až po třech dnech mi Pepa řekl, že měl chuť mě zabít, že byl rozčilený a já se tomu smála, což ho prostě dovádělo k nepříčetnosti Křičící Já si ale nemohla pomoci, přesně mi připomínal mou tehdy nejlepší kamarádku, se kterou jsme jezdili na celodenní výjížďky. Často dostávala záchvat nervů a mě to vždy šíleně rozesmívalo. No a když jsem si během Pepy záchvatu vzpomněla na ní, nešlo to prostě zastavit. Ještě teď se při vzpomínce směju Smějící se
Po projetí obce Bořislav jsem se cítila dobře, věděla jsem, že už nám chybí jen nějakých 7km a že už to dáme, bylo mi fajn, ale né na dlouho. V Bořislavi jsme přejeli silnici E55 a jeli podél ní a podél trati směrem dolů k silnici, která vede ze Žalan do Kostomlat. Když jsme dojeli k silnici, už bylo dost šero, pokračovali jsme nahoru, ve polích to strašidelně šustilo, měla jsem pocit že sem tam slyším i nějaké zvíře, všechno mě bolelo, nevěděla jsem, jestli jet nebo jít... Když jsem jela, bolela mě třísla, kolena, zadek, záda, prostě všechno... Když jsem šla, neuvěřitelně mě bolela a pálila chodidla, měla jsem pocit, že chodím po žiletkách - 4 hodiny v mokrých gumových pérkách a mokrých ponožkách - nic příjemného... Těch posledních 5 kilometrů pro mě bylo nejhorších, byla jsem zoufalá, přišlo mi to nekonečné, navíc už byla tma. Když jsme došli do vsi, měla jsem radost, že už jsme tam, ale ještě jsme museli projít celou vesnici až domů. Každý metr pro mě byl už utrpením... Balík patrně poznal kde je, protože šel dost svižně a přesně věděl, kam jít. Já kráčela vedle něj na úrovni lopatek a jen jsem se přidržovala hřívy, abych vůbec mohla jít. K baráku jsme konečně dorazili kolem 22:30! Naštěstí jsme vše měli už připravené - koně měli nastláno a připraveno seno, táta jim dokonce nalil čerstvou vodu, takže jsme to nemuseli ještě tahat, což se mi ulevilo. Opravdu jsem se neskutečně těšila, až si sundám boty a ponožky, odsedlala jsem v rekordním čase a letěla jsem domů do baráku ze sebe všechno shodit. Po té parádní úlevě, kdy jsem si na několikrát namazala chodidla, jsem šla udělat koním kýble s krmením a pěkně jsem jim přilepšila. Zhruba po jedenácté dostali baštu a pak jsme šli spát.
Druhý den kolem poledne jsme je vzali na pastvu k mé známé, kde jsme měli domluvené pastevní ustájení na týden. Hned mě potěšila, když řekla, že na nich ta dlouhá cesta ani není znát, což opravdu nebyla. Zvládli to skvěle, hoši Úžasný
PS: zpět jsem řekla, že tou samou cestou V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ nejedu, to radši koupím Sedalin (pro Balíka) a nechám je odvézt přepravákem... Naštěstí zpět jsme našli lepší cestu, až na poslední kopec celou po rovině, kterou i s hodinovou pauzou a dalšími několika kratšími odpočinky koně zvládli za 8 hodin, ale to zase v dalším článku.
A rada na závěr pro všechny, kdo chystají velký výlet s koňmi:
Rozhodně si pořádně zjistěte, kudy vede vaše cesta, na mapách může vypadat dobře, ale skutečnost může být jiná. Známá mě varovala před náročností terénu, že je hodně "do kopce a z kopce", ale že bude až tak členitý mi nedošlo ani po prostudování map. Řekla jsem si, že naši koně jsou na kopce zvyklí, vždyť naše každá výjížďka je obsahuje, ale tohle byl opravdu extrém.
První část cesty -> Velká Veleň - Větruše v Ústí n.L.
Druhá část cesty -> Větruše - Kostomlaty p.Mil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.